Stalo se před osmnácti lety a přesto se ten čas zdá být vzdálený tisíce let. Psal se začátek prosince 1989, komunistická moc již byla řádně nahlodaná, ale ještě nebylo úplně jasné, jak to všechno dopadne. Když situace v Československu spěla k tomu, že součástí demontáže režimu bude i zprůstupnění hranice s Rakouskem a tehdejším západním Německem, poslední komunistický prezident Husák rezolutně prohlásil: „To nejde - přece si z hranic nebudeme dělat korzo....!"
Uplynulo právě osmnáct let a i jen skrze tento výrok se Gustáv Husák dnes musí obracet v hrobě: „korzo na hranicích" totiž právě nastává, bez jakýchkoli omezení. Co víc, hranice de facto mizí. Vstupem do Schengenského prostoru, který nastává 21. prosince L. P. 2007, koná Česká republika poslední viditelný čin na cestě mezi plnoprávné evropské země. Zapamatujme si to datum!
Ti z nás, kdo mají ještě doma vyšisované revoluční plakáty s heslem Zpátky do Evropy, je nyní mohou v klidu srolovat a uložit do sklepa. Stávají se z nich archiválie. Za sto nebo dvě stě let se učebnice dějepisu - budou-li jaké - omezí na konstatování, že přelom 20. a 21. století se ve střední Evropě vyznačoval mimo jiné tím, že národní státy se vymanily ze svých po staletí střežených hranic a občané těchto zemí dostali takovou svobodu pohybu, jaké se nikdy v dějinách netěšili. V tomto kontextu se pro futuro zdá býti zbytečnou debata, zda osmnáct let, po které návrat to Evropy trval, je moc či málo. Vždyť koho dnes zajímá, zda nějaká válka či mír trvaly právě v letech 1755 až 1772 nebo o pět let méně?
My, současníci tohoto vpravdě historického děje, bychom však paměť nedávné minulosti ztrácet neměli. Mám k tomu jednu vzpomínku. V roce 1986 jsem shodou šťastných náhod měl možnost pobývat pár dní v Rakousku a západním Německu a jednoho dne jsem pěšky vystoupil na šumavský vrchol Plechý, ležící přímo na československo-rakouské hranici. Z rakouské strany ani tehdy přístupu nic nebránilo, lesní idylu místy rušily jen tabule upozorňující na to, že kdo by omylem překročil hraniční čáru, vyznačenou pouze nízkými patníky, vystavuje se nebezpečí zastřelení československými pohraničníky. Pár metrů za vrcholem Plechého, již na československém území - tedy v tehdy ostře střeženém pohraničním pásmu - je krásná vyhlídka na Plešné jezero. Věděl jsem o ní; jezero se odjinud nedalo spatřit, protože z českého vnitrozemí leželo již za drátěnými zátarasy. Se srdcem v krku jsem tenkrát přeběhl asi o sto metrů hranici do Čech, chvatně pořídil dvě fotografie a běžel zpět do Rakouska, doufaje, že nenarazím na československou pohraniční hlídku. Pro ty, kteří nezažili: na „narušitele" zakázaného pásma tenkrát komunistická pohraniční stráž bez milosti střílela. Dnes tam můžete v klidu jít na houby. Snad i ve věčně rozhádaných Čechách se shodneme: taková změna je pokrok.
Ty fotky mám dodnes doma, zažloutlé, mizerné. Vážím si jich ale víc, než technicky perfektních snímků havajských vulkánů či amazonských pralesů. Jsou svědky doby, které jsme se snad definitivně vzdálili.
I když hlavní bariéry cestování do západní Evropy byly odstraněny již během roku 1990, přece jen se pohyb přes české hranice měl až do těchto dnů de jure držet vyznačených hraničních přechodů. Pro některé lidské jedince ani to však neznamenalo naplnění svobody beze zbytku, o čemž svědčí příběh jednoho mého přítele. Mezi jeho zábavy patřilo opakované nelegální překračování české zelené hranice mimo přechody, což se mu během let úspěšně dařilo ve stovkách případů. Místa „narušení" si kreslil do map a z jeho vyprávění o absolvovaných ilegálních přechodech na Šumavě, v Krušných horách nebo na Třeboňsku se v okruhu přátel stávaly legendy. Konání toho chlapíka nemělo žádný praktický smysl: nikdy nic nepašoval, chtěl „jen" dokázat, že neexistuje důvod bránit pohybu lidí přes hranice tam, kde dříve volně vedly cesty nebo silnice. Dělal to mazaně, několikrát se mu povedlo přejet hranici načerno i v autě. Pohraničníci ho na čáře lapili jen jedenkrát, při pěší „obchůzce" nedaleko Znojma. Podle jeho vyprávění však přítel tenkrát dokázal české policajty přesvědčit o tom, že přišel ke hranici z té správné strany a tak se vlastně nic neděje.
Můj kamarád si teď nejspíš najde jinou kratochvíli. Nebo - pokud bude chtít zůstat věrný svému vskutku zvláštnímu koníčku - bude muset obrátit pozornost dál na východ. Ale jedním jsem si jist: 21. prosince tohoto roku se ten člověk určitě pojede podívat do Rozvadova, Dolního Dvořiště nebo na Folmavu. Přesvědčit se o tom, že hranice skutečně „zmizela".
Pojedu se podívat taky. A tu dvacet let starou, zažloutlou fotku Plešného jezera si vezmu sebou. Jako memento.
Foto: Lucie Pařízková
