Hlasování o důvěře vládě (a obvyklá debata s ním spojená) je asi nejnudnějším představením na prknech, která znamenají politiku. Přesto je jeho role nedocenitelná a léčebný efekt na duševní zdraví národa jednoznačně pozitivní.
Kdo někdy v televizi či přímo na galerii Poslanecké sněmovny absolvoval alespoň část parlamentní debaty před hlasováním o nedůvěře vládě, toho je obtížné o tom přesvědčovat. Ale přesto tvrdím, že tento politický nástroj opozice představuje nekonečné dobro pro tuto zemi. A to i v situaci (jako třeba včera), kdy se úspěšnost takového představení předem rovná nule.
Prospěšnost rituálu zvaného "hlasování o nedůvěře vládě" lze posuzovat z pohledu politického, psychologického i ekonomického.
Pohled politický
Úděl opozice je vždycky smutný a ještě smutnější je, když má vláda ve sněmovně většinu v počtu obstojných 118 hlasů. Tehdy je předem jisté, že opozice neprosadí vůbec nic a vláda se s ní nepotřebuje radit absolutně o ničem. V takovém případě je hlasování o nedůvěře vládě skoro jedinou možností, jak na sebe upozornit.
Není proto divu, že ČSSD, v jejímž čele nota bene zrovna krátce předtím stanul nový předseda Bohuslav Sobotka, k tomuto instrumentu už podruhé za tři čtvrtě roku existence Nečasovy vlády sáhne, protože potřebuje ukázat nové předsednické svaly.
Ostatně nikdy nevíš dne ani hodiny. O nedůvěře vládě se za dobu existence samostatné ČR hlasovalo celkem osmkrát, z toho pětkrát v čase Topolánkovy vlády, kdy byl vůdcem opozice Jiří Paroubek. Ten si svrhávání vlády doslova oblíbil. A i když se mu kvůli tomu mnozí smáli - napopáté se mu to na jaře 2009 doopravdy povedlo, stačilo vystihnout ten správný okamžik rozklíženosti vládních řad.
Pohled psychologický
Estráda, která každé hlasování o nedůvěře vládě doprovází, má z psychologického pohledu velký pozitivní efekt. Jako vybije kovář negativní emoce bušením do kovadliny a novinář se z mnoha vnitřních puzení vypíše, musí se politik z řady politických šlamastyk vymluvit.
Parlamentní debata před hlasováním o nedůvěře v tomto smyslu působí jako jakási očistná stoka. Semele se všechna špína, staré hříchy, vzájemné nevraživosti - a i když to všechno sleduje u obrazovek jen pár desítek psychicky narušených masochistů, svůj účel to splní.
A nejen to. Útok ze strany opozice nutně psychologicky působí na vládu a koalici stmelujícím dojmem. I když má ve sněmovně většinu 118 nebo aspoň 115 hlasů, přece jen je tu jakés takés nebezpečí, že by mohla vláda padnout. To ji žene do houfu, což je zejména u této Nečasovy vlády pocit velmi ojedinělý.
Pohled ekonomický
A konečně i v ekonomickém ohledu je takové hlasování o nedůvěře a jemu předcházející nekonečné rozumbradování pro stát obrovsky výhodné. Protože uvědomme si, co by poslanci dělali, kdyby zrovna nesvrhávali, nebo naopak nebránili svou vládu. Seděli by ve sněmovně a schvalovali by nějaké zákony. A ty zákony by tak či onak představovaly další a novou regulaci svobodného ekonomického nebo politického prostředí v zemi.
Zní to kacířsky, ale každá chvíle, která odvede poslance od schvalování nových zákonů, je pro zemi hotovým darem z nebes. Protože kolik stojí tento stát, když poslanci prožvaní jeden celý den na téma důvěry či nedůvěry ve vládu?
Je konec dubna, ve sněmovně se už netopí, takže jde jen o prosvícenou elektřinu a plat pro několik stenografů a dalších parlamentních úředníků. Ve srovnání s podstatnými škodami, které nadělá každý zplichtěný zákon, je to cena nepoměrně nižší. A jako cena za demokracii celkem přijatelná.
Takže - díky Bohu za každý prožvaněný den a za každé další hlasování o nedůvěře vládě!
