Jan Štoček je mnoha kolegy považován za radu Vacátka dnešní doby a na Dobrodružství kriminalistiky nedá dopustit. Třicet let byl v pražské mordpartě, vyšetřoval hrůzný nález mrtvol na Orlíku, řádění masového vraha Ivana Roubala, šílence vařící své oběti v hrnci a řadu dalších hrůzných zločinů moderní české historie.
TÝDNU poutavě vypráví o osvědčených postupech při výslechu a detektivních fíglech, absurdních motivech zločinců, nesmyslnosti amnestie a smyslu trestu smrti. Objasnil i složité případy, které jsou dnes už součástí expozice Policejního muzea, v roce 2011 byl uveden do policejní Síně slávy.
Do obličeje prý pachatelům lampičkou nesvítí. "To se možná používalo v padesátých letech na StB, ale dnes musíte mít hlavně cit pro jednání s lidmi. Schopnost mluvit s bezdomovcem i politikem," říká. "Každý má nějakou slabinu a nějakou představu policisty. Musíte vycítit, který z vyšetřovatelů je mu nejsympatičtější."
Z výslechu prý nesmíte dělat horor a zločince hned odsoudit. "Leckdy je zločin oboustranné neštěstí. Když někoho zabijete v afektu, druhý den byste chtěl vrátit čas. A jinak nemůžete zacházet ani s masovými vrahy. I když Roubal třeba nebyl vůbec přístupný hovoru. Byl zarputilý, protože pro něj bylo obrovský zklamání, že se na něj přišlo. Ráno ho přivezli a on řekl: 'Budu mlčet.' A mlčel. Byl to takový sedlák."
* Jak probíhaly Roubalovy výslechy?
* Jaká náhoda pomohla k přiznání kanibala Hojera?
* Proč se ve velkém vraždili homosexuálové?
* Co si počít masovými vrahy?
* Kdo kapitánu Štočkovi zlámal nos?
Více se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 18. listopadu 2013.
