Doktoři houfně stahují výpovědi a poslušně se vracejí z barikád do práce. Totéž by ale nastalo, i kdyby vláda měla pevnější nervy a před lékařským vydíráním necouvla.
Na případu Martina Engela, radiologa z pražské vinohradské nemocnice a šéfa lékařských odborů, se nejlépe ukázalo, jak by asi dopadla stávka doktorů, kdyby vládní vyjednavači v čele s Leošem Hegerem a Petrem Nečasem měli více kuráže.
Jakmile měl jeden jediný doktor přijít o práci (což svou výpovědí sám nastartoval), pral se najednou o své místo jako o život. Od pátku do pondělí Engelovi trvalo, než se s odchodem smířil a nenechal za sebe hnát doktory zpátky na barikády. I Miloš Voleman, odborářská dvojka a chirurg z téže nemocnice, který hlasitě vyzýval k solidaritě s Engelem, nakonec usoudil, že košile je bližší než kabát - a poslušně se vrací na své místo.
Jediný vyhnanec Engel
Po bitvě je každý generál, ale odvažuji se tvrdit, že z 3800 rebelantů by jich ve zdravotnictví skutečně přestalo působit minimum. Farmacie či podobné obory by je určitě nenabíraly po stovkách a málokomu by se chtělo odejít úplně mimo obor nebo skončit na sociálních dávkách. A i když MUDr. Engel tvrdí, že má skvělou nabídku z Malty (přejme mu tam hodně štěstí), také do zahraničí by nakonec odešla jen hrstka lékařů.
Pořad České televize Horizont v neděli večer ostatně nedal na řeči českých doktorů a poptal se přímo u zdroje - v Rakousku, Německu a Velké Británii, tedy nejlogičtějších destinacích českých dezertérů. A ejhle - tamní úřady, ředitelé nemocnic ani lékařské organizace nezaznamenali prakticky jakýkoli nárůst zájmu o práci u nich ze strany českých lékařů. Třeba v Rakousku hledá aktuálně práci deset našich doktorů, což je naprosto běžný stav, stejný jako loni či předloni.
Že by se pár dní před skutečně zamýšleným ochodem z práce nikdo z lékařů nepoptával po jiné? Pokud by to mysleli vážně, pak jistě ano, tady se ale ukazuje, že šlo jen o šikovné blufování, běžnou součást poziční zákopové války.
Co by bylo, kdyby...
To je dost indicií na to kritizovat Nečasovu vládu, že psychologickou válku nevydržela, ustoupila a tím tento výrazný a v mnohém symbolický střet na celé čáře prohrála.
Kdyby našla více odvahy, nejspíš by se 1. března nestalo nic nebo vůbec nic, protože by lékaři výpovědi na poslední chvíli stáhli. V krajním případě by hrozily menší či větší zmatky, které by se při schopné organizaci a nasazení všech sil včetně armády zvládly. A to by požár vzpoury uhasilo definitivně.
Vláda by byla v pozici vítěze, který se nenechá vydírat, což by bylo před startem série reforem velmi potřebné. A z pozice vítěze se mohla nad situací ve zdravotnictví v klidu zamyslet, ořezat největší zhůvěřilosti (třeba problém pohotovostí a služeb), najít v systému peníze na přilepšení těm, kteří si to skutečně zaslouží, a nakonec celý systém racionálně reformovat.
Takhle nebude samozřejmě nic. Škoda té ztracené šance.
P. S. Nejsem schopen garantovat, zda bych tak přesvědčivě vybízel vládu k odvaze a neústupnosti, kdyby byl některý z mých blízkých vážně nemocen nebo se třeba mé partnerce blížilo datum porodu.
