Pomsta za Heydricha
"Ležácké dítě" komentuje 70 let starou zprávu o zkáze

Protektorátní zpráva o likvidaci Ležáků byla vojensky strohá: "Dne 24. června 1942 byla osada Ležáky srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni." Dvě ležácké děti však žijí podnes. 

Oficiální protektorátní zpráva České tiskové kanceláře (ČTK) o vypálení Ležáků musela čtenáře dobových novin vylekat k smrti. Úřady v ní jen suše oznámily, že byla zničena další vesnice a její obyvatelé povražděni. Čtrnáct dnů po Lidicích. Lidem se proto v obavách o život musely ve hlavě honit všelijaké otázky. "Kdo ví, kdo ze sousedů spolupracuje s odbojem? A nebude vypálena i naše vesnice?"

Polovičaté informace z Ležáků

Zpráva to byla vojensky strohá a nepotrpěla si na detaily. "Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty, kteří měli vedoucí účast na přípravách k atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením. Člen sboru protektorátního četnictva, příslušný pro osadu, který se provinil jako napomahač, spáchal před svým zatčením sebevraždu," oznámil nacistický režim českému národu prostřednictvím České tiskové kanceláře. V této podobě si zprávu mohli přečíst například čtenáři Lidových novin již v odpoledním vydání listu ve čtvrtek 25. června 1942.

Kdo z posluchačů rozhlasu nebo ze čtenářů novin ale tehdy věděl, kde přesně se nacházejí Ležáky? Téměř žádný, proto také málokdo tušil, jak byla osada veliká a kolik v ní žilo lidí. Deset, sto, pět set?  A byly snad na rozdíl od Lidic popravovány i ženy? Zpráva ale počet a pohlaví zastřelených záměrně zamlčovala a nechávala vše na fantazii národa.

Proč nebyly vypáleny Miřetice?

"Vesnice Ležáky de facto neexistovala. Byloto seskupení devíti domů se čtyřiapadesáti obyvateli v údolí potoka Ležák, které ovšem katastrálně patřilo do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice. Ostatních osm domů náleželo k osadě Habroveč, obec Louka. Při pověstné německé snaze o úřední pořádek se podivuji, že nebyly vypáleny spíše Miřetice, k nimž náležel ležácký mlýn, ve kterém se skrývali odbojáři," komentuje dobovou zprávu agentury ČTK Jarmila Doležalová mladší ze Včelákova.

Tahle žena totiž veškerý svůj volný čas zasvětila amatérskému bádání o historii Ležáků. Důvod k tomu má setskramentsky velký. Její matka Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková, je jedním ze dvou ležáckých dětí, které přežily likvidaci obce. Takže jaký byl skutečný počet obětí, který zpráva ČTK zamlčela? "Třiatřicet obyvatel údolí bylo popraveno ještě večer 24. června v Pardubicích. Osmnáctiletý Karel Tomek o den později a další obyvatelé Ležák za týden, včetně mého dědečka," vypráví Jarmila Doležalová mladší. Její babička ale byla umučena až v koncentračním táboře o půl roku později. "Na rozdíl od Lidic byly v Pardubicích popravovány i ženy, některé vlastně ještě děti, třeba patnáctiletá Helena Skalická," ukazuje v seznamu obětí.

Skutečný příběh četníka ze zprávy ČTK

 "Musela jsem je všechny jako malá znát, teď jsou to ale pro mne jen jména," říká Jarmila Doležalová starší nad seznamem obětí. Vždyť vyrůstala přímo v Ležáckém mlýně. Z doby před vypálením Ležáků si ale ve skutečnosti nic nepamatuje.

"Ani maminku s tatínkem, bylo mi dva a půl roku," vypráví Doležalová. S mladší sestrou Marií přežily jen díky náhodě: na obě děti nacisté ukázali jako na vhodné k převýchově v německých rodinách. Ostatní ležácká drobotina zahynula v červenci 1942 ve vyhlazovacím lágru v Cheľmnu u Lodže. 

A co onen protektorátní četník, který podle zprávy ČTK spáchal sebevraždu? "To byl Karel Kněz, vrchní strážmistr a velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, do jejíhož rajonu spadaly jak Miřetice a Dachov, tedy i ležácký mlýn," vysvětluje Jarmila Doležalová mladší. Hrdina, který aktivně podporoval činnost radisty a parašutisty skupiny Silver A Jiřího Potůčka, jenž vysílačkou Libuše vysílal do Londýna z lomu Hluboká u Ležáků a posléze dokonce přímo z ležáckého mlýna. Karel Kněz se zastřelil 22. června 1942 časně ráno, aby se nedostal do rukou vyšetřovatelů gestapa a nepromluvil při mučení. Věděl, že kruh kolem Ležáků se uzavírá.

Teror v české kotlině

Na rozdíl od vypálených Lidic, v nichž odbojáři nepůsobili, se v ležáckém mlýně už od jara 1939 scházela odbojová skupina Čenda. Když se v září 1941 stal Reinhard Heydrich zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, rozpoutal teror. Do poloviny ledna 1942, kdy bylo stanné právo odvoláno, nechal popravit 450 lidí, vesměs spojených s odbojem či vystupujících proti režimu. Na 2200 lidí poslalo gestapo do koncentráků.
Západní odboj v Londýně v té době ztratil spojení s domovem, proto vyslal do Čech výsadky. Radiotelegrafistou skupiny Silver A byl přitom už zmíněný Jiří Potůček, který v lednu 1942 zahájil vysílání z lomu u ležáckého mlýna. A Londýn opět získal kontakt s protektorátem a prostřednictvím vysílačky koordinoval i dubnové bombardování plzeňské Škodovky. Gestapo tušilo, že signál přichází z Pardubicka, ovšem zdroj hledalo marně. Londýn mezitím rozhodl o likvidaci Reinharda Heydricha, jenž byl při atentátu z 27. května 1942 skutečně vážně zraněn parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem, načež 4. června zemřel.

Již v den atentátu bylo stanné právo vyhlášeno znova a vlna poprav byla desetkrát drastičtější než v prvé fázi. Kvůli nicotné poznámce v zachyceném milostném dopise, v němž pisatel naznačil, že má něco společného s atentátem, byly 10. června vypáleny Lidice a na místě popraveno 173 mužů. Domácí odboj byl postupně pacifikován a z výpovědi si gestapo poskládalo mozaiku, v níž se důležitým kamínkem stal i ležácký mlýn. Osudy obyvatel kolem líně tekoucího potoka Ležák byly zpečetěny 24. června 1942.

Rodiče vlastní i nevlastní

"Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni," uvedla zpráva ČTK. A jak už řečeno, ležácké děti byly ještě v létě roku 1942 zavražděny v koncentračním táboře. Tedy s výjimkou dva a půl roku staré Jarmily a její o rok mladší sestry Marie.

Asi první zážitek z dětství, který se Jarmila Doležalová vůbec vybavuje, se váže k jaru 1943. "Velkým černým autem mě přivezli do nové rodiny. Byl to krásný a velký dům v Lipové ulici, Lindenstrasse." Právě se stala dcerou inženýra a zemědělského rady Rudolfa Paetela v obci Unterberg u městečka Puschkau, tedy u dnešního desetitisícového polského Puszczykowa jižně od Poznaně. Novou maminku Hannah a otce Rudolfa přijala bezelstně za vlastní rodiče a stejně přirozeně se stala sestrou o rok starší Angeliky i právě narozené Beatrix.

"Hannah i Rudolf byli moc hodní. Nepamatuji si, že by na mě někdy zakřičeli nebo mi dali pohlavek." To už se Jarmila proměnila v Camillu Paetel. "Vzpomínám na krásnou koupelnu v prvním poschodí," loví v paměti a občas o Hannah a Rudolfovi mluví jako o mamince a tatínkovi. Od poloviny 50. let totiž byla s Paetelovými, kteří žili ve východním Německu, znovu ve styku a ti ji až do své smrti milovali jako vlastní. "Dodnes se navštěvujeme s Angelikou i s Beatrix, pro ně jsem prostě sestra."

Jenže tohle docela optimistické vyprávění třiasedmdesátileté ženy je stále konfrontováno s fakty, z nichž i tolik let po válce pořád mrazí. "Můj skutečný tatínek Josef Šťulík byl popraven 2. července 1942 v Pardubicích. A  moje maminka Marie Šťulíková byla umučena 17. ledna 1943 v Osvětimi."