Mnichov 1938: Mluvme o hrdinství, ne o kapitulaci

Před osmdesáti lety vládl Evropě zuřivý nacionalismus převlečený za vlastenectví, říká Jiří Padevět, badatel, spisovatel a nakladatel. I dnes napětí v Evropě roste a spoléhat jen na naše členství v NATO může být ošemetné. "Amerika nemusí mít pořád čas, chuť a prostředky tahat Evropu z maléru," říká v rozhovoru časopis TÝDEN.

Lze najít v událostech kolem Mnichova 1938 něco, na co bychom mohli být hrdí? Neustále totiž narážím na interpretaci, že jsme byli obětí, nemohli jsme nic dělat a podobně.

Použil jste slovo intepretace. Jakmile začneme události podzimu 1938 interpretovat, sklouzneme přesně k tomu, co jste řekl. Tragické a zároveň heroické události podzimu 1938 máme předestírat nebo vyprávět tak, jak proběhly. Když je budeme interpretovat, okamžitě se objeví diskuse "měli jsme se bránit, neměli jsme se bránit", která bude nekonečná a kontraproduktivní.

Jak bychom tedy měli o událostech před osmdesáti lety hovořit?

Události roku 1938, stejně jako další dramatické příběhy minulého století, mají tu nevýhodu, že jim rozumějí všichni. Měli bychom se pokoušet je vykládat skrze hrdinství, ne skrze kapitulaci. Stalo se tady něco, co se zcela vyrovná hrdinství jiných národů v boji proti nacismu. V dějepise se každý z nás učil, že válka byla zahájena až v září 1939. Jenže pro Československo začala už o rok dříve. A byla to válka, kde proti nám stálo nejen nacistické Německo, ale i Polsko a Maďarsko. Hrdinství obyčejných chlapů, kteří byli příslušníky československých ozbrojených složek, ať už to byli vojáci, četníci, policisté, nebo financové, je dnes téměř zapomenuto, což je strašná škoda. Přitom často stáli se zbraní v ruce proti zešílevšímu davu nebo proti polovojenským jednotkám bojujícím ze zálohy. Obojí vyžadovalo obrovskou kuráž a skutečné vlastenectví. Dnes (13. září, pozn. red.) je výročí krvavých potyček na Sokolovsku, při nichž na naší straně zahynulo několik mužů v uniformách, a jsem zvědav, jestli to někdo z našich ústavních činitelů připomene. Myslím, že spíše ne.

Řekl byste, že mnichovské události byly výsledkem selhání našich elit?

To nebyly mnichovské události. Mnichov byl sice krutou, ale jenom politickou tečkou za událostmi týkajícími se našeho pohraničí, při kterých se bojovalo. A selhání elit? Selháni určitě, ale neházel bych to na naše elity, protože mezi elitu patřili i vojáci. Bylo to selhání některých politiků. Dovolím si říci osobní názor. Jestliže se republika připravuje na válku, navíc několik let jako ta naše před rokem 1938, a pak dojde na lámání chleba, měli by politici předat moc vojákům. Tohle jsou totiž situace, na něž nejsou politici vybaveni. Na podzim 1938 by vojáci měli plnou podporu veřejnosti, alespoň té české a moravské.

Dal byste tehdy moc vojákům i s vědomím, že do zbraně mohly být povolány statisíce spoluobčanů německé národnosti?

Řada českých a moravských Němců to tenkrát vlastně vyřešila sama. Při mobilizaci buď vůbec nenarukovali, což byl častější případ, nebo narukovali, ale v uniformě se jim podařilo utéct na druhou stranu a byli připraveni bojovat za německou říši. Několik případů zneužití československé uniformy k útoku na naše vojáky je popsáno, ale ve srovnání s množstvím přestřelek s jednotkami Freikorpsu, s Poláky nebo Maďary, jich bylo opravdu minimum. K útokům ze strany nepřátel Československa docházelo v drtivé většině v civilu, šlo tedy o útoky teroristické.

Kdyby tedy moc převzala armáda, zřejmě bychom proti Německu bojovali. V čem by byl ale přínos takového kroku?

Mrtvých by asi bylo víc, než jich za protektorátu nakonec bylo, možná by Praha a Brno byly rozbombardované víc než po spojeneckých náletech na konci války, možná by padli i vysocí velitelé. Třeba bychom dnes měli v řadě měst a obcí náměstí generála Mašína, ulice generála Gajdy nebo generála Moravce. Osudy těchto mužů by se nejspíše tragicky nerozešly. Zkrátka bychom měli hrdiny, které každý národ moc potřebuje. Ono se vnukům těžko vypráví o tom, jak jsem se vzdal, ale vyprávění o tom, jak jsem bojoval, to je přece něco.

Jak vnímáte kroky prezidenta Beneše poté, co se dozvěděl o závěrech Mnichovské konference? On ani nedal hlasovat o tom, jestli je přijmeme. Znamená to, že se tak rozhodl proto, aby to vzal na sebe?

Závěry konference nebyly sděleny ani přímo jemu, ale velvyslanci Mastnému. Ten měl povinnost je oznámit ústavním činitelům a reakcí Edvarda Beneše byla abdikace. Nechci mu nasazovat psí hlavu, sám bych v takové situaci určitě být nechtěl, ale podle mne měl Beneš už druhou možnost říci například: "Dobře, abdikuji, ale zůstanu ve vlasti a pan generál Syrový povede boj". Místo toho opustil republiku, do funkce prezidenta byl v listopadu 1938 zvolen Emil Hácha a byl to právě on, kdo přijal celé to břímě a pro mnohé se zároveň stal kapitulantem a později i zrádcem.

Jak se vůbec mohlo stát něco takového jako mnichovský diktát? Československo mělo uzavřenu řadu mezinárodních smluv, jež ho měly do jisté míry zabezpečit.

V té době byli v řadě zemí střední Evropy u moci buď šílení diktátoři, jako Hitler v Německu, nebo byly sousední země přinejmenším autoritářské a vypjatě nacionalistické, což byl případ Maďarska a Polska. Všichni vůdcové těchto zemí slibovali svým spoluobčanům, včetně menšin, které žily na našem území, že se budou mít lépe než dosud. Zároveň ukazovali, kdo může za to, že se teď mají špatně, a akcentovali zuřivý nacionalismus, který je většinou převlečen za vlastenectví.

Jsme součástí NATO, a tak máme pocit, že jsme dnes konečně v bezpečí. Není ale ten pocit falešný?

Vzhledem k historickým zkušenostem území střední Evropy bychom se nikdy neměli cítit v úplném bezpečí. Jsem moc rád, že jsme součástí NATO i Evropské unie, protože i dnes čelíme hrozbám. Ať už je to terorismus, nebo Rusko, respektive jeho politická reprezentace. Před státem, který ukazuje svaly, ale jeho obyvatelé žijí v bídě, kde se vraždí novináři a žalářují političtí oponenti, před státem, jehož diplomaté kšeftují s kokainem a který vede dezinformační kampaně po celé Evropě, je nutné se mít na pozoru.

Troufnete si odhadnout, co by se stalo, kdyby se Rusko opravdu utrhlo a napadlo pobaltské státy?

Kdyby se v Pobaltí začalo dít něco podobného jako na východě Ukrajiny, jsem přesvědčen, že by se Estonci, Litevci i Lotyši vehementně bránili, protože podobnou zkušenost s Ruskem už mají a je pro ně jistě dodnes děsivá. Možná se pletu, ale myslím, že Rusko do otevřeného střetu na území NATO nepůjde. To však neznamená, že se nebude různými způsoby pokoušet o destabilizaci Pobaltí.

Přišly by ostatní země NATO, a zejména Spojené státy, na něž Evropa ráda spoléhá i nadává, na pomoc?

Myslím, že už tam jsou.

Ale ta přítomnost je víceméně symbolická.

V tomto případě je ten symbol strašně důležitý. Nejen pro Rusko, ale především pro občany pobaltských států.

Kdyby přece jen došlo na otevřený konflikt, nemohl by třeba Donald Trump říci, že USA přijdou pomoci jen těm zemím, které plní svůj závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu?

Donald Trump může říci naprosto cokoli a ani jeho poradci nejsou schopni odhadnout, co řekne za hodinu nebo za dvě. Stát se to samozřejmě může. Amerika nemusí mít pořád čas, chuť a prostředky tahat Evropu z maléru, jako to udělala během první i druhé světové války a vlastně i během války studené.

I po osmdesáti letech tedy platí, že záruky dané smlouvami jsou silné jen do chvíle, kdy je ochota ty smlouvy dodržovat.

Přesně tak. Ochota z obou stran.

Myslíte, že by obyvatelé Západu byli dnes vůbec ochotni za své země umírat?

Mohu mluvit jen za svou sociální bublinu a za pár lidí z evropských zemí, se kterými jsem na podobné téma hovořil. Všichni mají svou vlast rádi a byli by ochotni za ni jít bojovat. Současně ale vidí i její nedostatky a jsou ochotni proti nim něco dělat, nechovají v sobě nenávist vůči čemukoli a komukoli jinému. To je podle mě ta nejzdravější varianta, jaká může nastat. Doufám, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je takových lidí také většina, ale možná se pletu.