Za pětadvacet let 3843 obětí. Přesně tolik lidí nepřežilo v letech 1964 až 1989 vojenskou službu v Československé lidové armádě. Příčin bylo mnoho. Sebevraždy, úrazy, šikana, nehody i střelba. "Když jsem v prosinci 1980 sloužil v Písku, zahynuli v tanku čtyři vojáci," vzpomíná pro aktuální vydání časopisu TÝDEN Vladimír Kotek (59), dnes profesionální grafik.
Pamatuji si na úplně nesmyslnou smrt. Z hlouposti. Jeden kluk namířil na druhého jen tak z legrace, když se vracel ze služby na čáře. Jenže ve zbrani mu nedopatřením zůstal náboj, a když to zmáčkl, ten druhý byl na místě mrtvý, vypráví výtvarník Zdeněk Janošec (58), který si dva roky povinné vojny "odkroutil" u Pohraniční stráže v letech 1979 až 1981. U armádního praporu v Nové Bystřici na rakouských hranicích.
Nebezpeční střelci
Na železné oponě byly ostré náboje součástí výzbroje, co kdyby se totiž někdo pokoušel probít na Západ. "Opilí důstojníci si proto ostrými občas zastříleli jen tak pro zábavu," vybavuje si Janošec, jenž nyní žije v Ostravě. "Jeden rotmistr se třeba opíjel s mazáky, kteří měli jít druhý den do civilu. Bavili se tím, že malorážkami stříleli potkany. Bohužel postřelili i jednoho vojáka - čistý průstřel stehna, ale naštěstí s vážným zraněním přežil."
Fotograf Jaroslav Malík (61) strávil základní vojenskou službu v telefonní ústředně u pluku v Tachově. "Jednoho dne se přes telefony řešil průstřel břicha. Strašný zmatek, vyšetřování. Nikdy jsem se ale nedozvěděl, jak se to stalo - jestli to byla sebevražda, nebo ho někdo zastřelil nebo šlo jen o nešťastnou náhodu. Na tyhle informace bylo přísné embargo a velitelé všelijak manipulovali s fakty," vzpomíná na rok 1976. O dalších podobných případech už jen slyšel. "Děly se hrozné věci, armáda totiž klidně svěřila zbraň i úplně vypatlaným jedincům. Třeba bigoši čili pěšáci, to byla hrozná sebranka, tam se mohlo stát cokoli."
Děsivá šikana
Dvouletá základní vojenská služba byla za komunistů povinná. Vyhnul se jí pouze skutečný invalida, který dostal takzvanou modrou knížku, nebo třeba jedinec, jenž se po známosti ukryl do blázince a fingoval vážnou psychickou chorobu (metodu často využívali lidé z disentu). Obecně však odvody prošli téměř všichni osmnáctiletí mladíci. I ti psychicky labilní, tělesně slabí, s vážnými alergiemi a třeba i s křivými zády.
Právě tahle skupina odvedenců bývala nejzranitelnější. A ti nejzoufalejší se často uchylovali k sebevraždám. "Za mnohými stálo šikanování mezi vojáky," potvrzuje vojenský historik Prokop Tomek. V archivní statistice se ale nerozlišuje dokonaná sebevražda a pokus o sebevraždu. Ve výcvikovém roce 1966/1965 (od září do září) se například dobrovolně zabilo nebo pokusilo zabít celkem 192 vojáků. Igor Honus (58) sloužil u bojového motostřeleckého útvaru v západočeských Klatovech. Podobně jako jiní vysokoškoláci byl na vojně jen rok, velení armády z ní ale univerzitně vzdělaným mladíkům dělalo peklo. Inteligent byl třídní nepřítel, a právníci se tak automaticky stávali motostřelci - bojovali na cvičištích v obrněných transportérech, jimž se říkalo ótečka.
"V přijímači v Domažlicích si nás mazáci pěkně vychutnávali. Když se z vycházky vrátili opilí, házeli lahvemi do stropu, takže za chvíli byla podlaha plná střepů. Pak začali nováčky stahovat z postelí a házet je rovnou na ty střepy," vypráví Honus a ulevuje si vulgarismy: "Hovada to byla. Dobytci." Nebylo vůbec divu, když podobnou šikanu, proti níž neexistovala obrana, voják nevydržel a dobrovolně opustil svět.
"My záklaďáci jsme se ale o sebevraždách v důsledku šikany většinou nedozvěděli. Důstojníci to tajili a často nám lhali, že takový nešťastník byl někam odvelen," vypráví Jiří Geršl, dnes rockový bubeník. Za normalizace sloužil u protivzdušné obrany státu v Plzni a Liptovském Hrádku.
Historici začali bádat od výcvikového roku 1964/65, kdy při výkonu vojenské služby zahynulo 237 vojáků a 429 utrpělo těžké zranění. Ve výcvikovém roce 1984/85 se z vojny nevrátilo domů 103 mužů. Vojáci umírali i v letech 1948 až 1964, a to zřejmě ještě ve větší míře než v období, které zkoumali vojenští historikové. "Bohužel, starší statistiku zatím nemáme," říká Tomek.
Dnešní profesionální Armáda České republiky má pouhých 23 tisíc vojáků aktivní služby. "V souvislosti s výkonem služby zemřelo od roku 2004 celkem šestatřicet vojáků z povolání, z toho patnáct v zahraničních misích," informuje mluvčí armády Magdaléna Dvořáková. "V současné době se méně cvičí, střelby jsou jen s pár náboji. Cvičení spočívá v tom, že se vyjede z kasáren a večer zpět, aby se vojáci vyspali v peřinách a měli teplou vodu," srovnává dnešní armádu s Československou lidovou armádou v jedné facebookové diskusi Martin Psota, absolvent Vojenské střední odborné školy v Žilině z roku 1989, dnes voják v Jincích.
Čtyři utopení v tanku
Devětapadesátiletý Vladimír Kotek sloužil v roce 1980 na velitelství 4. armády v Písku. "Kreslil jsem války," vypráví. Byla to éra, kterou si nerad vybavuje. Coby absolvent střední grafické školy kreslil bojové mapy pro velení armády. "Velitelstvím samozřejmě prošly i všechny mimořádky, tedy zprávy o mimořádných událostech. Hodně mě zasáhla ta o čtyřech mrtvých záklaďácích v tanku, kteří se utopili. Řidič zřejmě usnul a sjel do rybníka. Celý den se cvičilo a pak přišel noční přesun. Velitelé ty vojáčky nenechali ani chvíli vyspat," vzpomíná Kotek.
Tankisté zahynuli během manévrů, jež byly přípravou na okupaci Polska, kde nezávislé odbory Solidarita reformovaly socialismus, což se nelíbilo Moskvě. "Bláznivá doba. Bylo mi šoufl z toho, jak se někteří důstojníci na válku těšili," říká.
Tankisté zahynuli v noci z 5. na 6. prosince 1980 v takzvané Židově strouze nedaleko Bechyně. Dnes mají v místě neštěstí malý pomníček, na němž stojí, že v tanku T-54A zemřeli čtyři mladí kluci: svobodník Jozef Dudák a vojíni Jiří Volf, František Krpelán a Oto Gogol. V jejich oficiálních úmrtních listech bylo jako příčina smrti uvedeno "udušení z utopení". Po Jiřím Volfovi zůstala doma těhotná manželka.
