Zvláštní datum. Člověk už skoro zapomněl, jak to bylo, jak se tu za bolševika pěkně žilo.
V předvečer výročí okupace, 20. srpna 1989 (jednadvacet let po obsazení Československa) jsem seděl v bytě rodičů. Někdo zazvonil. Táta vykoukl z okna a povídá mi: "Máš tam nějaký kamarády." Já se z okna nepodíval a šel jim otevřít. Viděl jsem, že to kamarádi nejsou. Otevřel jsem těm chlápkům branku zahrady a tázal se, koho hledají. Sbalili mě, odtáhli do opodál stojící volhy (obří ruské auto) a odvezli v domácích sandálech do pražských Dejvic, ulice V.P. Čkalova, kde tehdy sídlila Veřejná bezpečnost (normální policajti). Byl to fofr a vzdorovat nemělo smysl. Estébáci byli tři. Na moje námitky, jak bylo jejich zvykem, nereflektovali.
Ve Čkalovce mě v jakési služebně, kterou jim policajti asi uvolnili, začali vyslýchat. Prý mají důkaz, že připravuju ozbrojené povstání proti režimu. Seděli dva za stolem, vedle sebe židli, já naproti. Na té židli něco leželo, ale neukázali mi to. Prý dopis "od osoby z Karlových Varů", kde mě onen virtuální práskač udává, že cvičím "záškodnickou skupinu" ve zbrani. Namítl jsem celkem zbytečně, že mám modrou knížku a nevlastním žádnou zbraň. Kývali hlavami, prý jim to nakonec ještě rád povím. Drželi mě tam déle než čtyři hodiny. Předvedli, co všecko vědí o celé naší rodině. Vyhrožovali, nutili mě, ať se přiznám. A nakonec mi zakázali jít druhý den, 21. srpna 1989, na demonstraci. V noci mě vyhodili, domů už mě neodvezli.
Tátovi jsem řekl: "To byli estébáci. Ne kamarádi." "Gauneři," pravil. Sám chodil léta na výslechy. Nenapadlo ho ale, že jsou to stáťáci. Druhý den, na jednadvacátého, jsem na Václavák šel. Moc se mi, pravda, nechtělo, ale nedalo se tam nejít.
Dneska se to zdá absurdní, vzdálené, neskutečné i mně, natožpak lidem o dvacet třicet let mladším. A to je fajn. Nějaká další generace do toho možná spadne zas, protože tyhle zážitky jsou nepřenosné. Ale každá totalita, věřím, nakonec padne.
VÍCE O UDÁLOSTECH ROKU 1989 ČTĚTE V SERIÁLU KRACH KOMUNISMU ZDE
A jak výročí 21. srpna oslavit? Nejvíc "in" by bylo zajít někam do nákupního centra a "užít si to".
Ilustrační foto: ČTK
