Erbovním tématem Nadace Via, kde letos hostuji, je "komunitní rozvoj". Ve zkratce jde o to, aby se lidé dokázali identifikovat s místem, kde žijí, měli ho rádi a podle toho se k němu chovali. Něco do něj investovali, pěstovali sousedské vztahy, chránili to hezké a bránili tomu ošklivému.
V rumunském Banátu jsem byl poprvé před dvaceti lety. Výpravy českých romantiků (nebyl jsem výjimkou) sem v té době vyrážely jako na safari. Spaní pod duchnami, stará české nářečí, koňské povozy, muži v černých kloboucích a ženy v šátcích, chléb získávaný způsoby z devatenáctého století, téměř absolutní soběstačnost. A především pevná a prožívaná víra, o níž navenek svědčily nacpané kostely, uhrančivé zpěvy, mnohahodinové mše.
Tehdejší "vizuál" přibližují černobílé snímky renomovaných fotografů, kteří tu o sebe po roce 1989 téměř zakopávali: Josefa Koudelky, Tomkiho Němce, Karla Cudlína. Jako kdyby Češi objevili svůj vlastní "prakmen", jakýsi původní národ, navíc obklopený tajemným a nebezpečným živlem - svou roli hrála zlověstně znějící slova jako Drákula, Transylvánie, Ceausescu, Securitate...
Dobrodruzi s misionářskými sklony to tady ovšem měli těžké: nebylo příliš zřejmé, komu, čemu a jak vlastně pomáhat. Naopak, našinec se tváří v tvář zdejší archetypální pracovitosti a poctivosti téměř styděl za svou dotčenost civilizací a jakousi zkaženost. Školy a domácnosti ve Svaté Heleně, Rovensku, Gerníku, Eibentálu, Bígru, Šumici sice zaplavily knihy a oblečení nasbírané v rámci humanitární pomoci a vystřídaly se tady desítky učitelů češtiny, ale co dál? Nejtíživějším problémem Banátu se stalo hromadné odcházení zdejších Čechů zpátky do Čech. Vylidňování a s tím spojené stárnutí vesnic rozmístěných v kopcích nad Dunajem nabíralo obrátky, přibývalo prázdných chalup a zarůstajících polí, luk a sadů. Bránit tomu? Jak? A proč vlastně?
Téměř čtvrtstoletí po zániku evropských totalit je Banát na pohled hodně jiný. Zmizely obrázky z větší části násilně konzervovaného středověku, před chalupami stojí vypucované škodovky s českými značkami - byť asfaltu příliš nepřibylo. Lidé tu už chodí ve stejném oblečení jako jinde, na bílou zeď v nálevně u kostela se promítá fotbal (Cluj - Liberec, fandí se pochopitelně českému klubu), nad poštou svítí digitální číslice ukazující přesný čas. Teenageři, jejichž rodiče v Česku pracují a oni musí trávit letní prázdniny "u babičky", se vyfiknou, vyrazí na náves, ukazují si mobily, pouštějí muziku. Zdůrazňovat zánik starého "dobrého" Banátu a vypichovat nové "rozvratné" atributy by šlo i na mnoha dalších příkladech, ale není to úplně fér.
Stáje, kurníky a chlévy zůstávají plné, ráno a večer se mezi staveními, pastvinami a napajedly vinou procesí krav, ovcí a koz. Vysoko na banátském hřebeni potkáte mladíka, který si natáčí kamerou okolní výhledy: "Chci ukázat spolužákům v Česku, jak je u nás nádherně," svěří se. Kamenitou cestou se proženou dva koně, na jednom sedí třináctiletý kluk, na druhém o něco mladší dívka v minisukni. Večer vidíte mládež nacvičovat v kulturáku polozapomenutý tanec, českou besedu. A z hovorů s dospělými vyplývá, že si do domoviny svých předků spíše jen odskakují za prací. Přijdou-li tam o výdělek, mají jasno: než zůstávat v paneláku, raději se vrátit domů. Nejpozději na důchod - muži, kteří pracovali v rumunských dolech, na něj mají nárok od pětačtyřiceti let.
Troufám si říci, že české vesnice v rumunském Banátu jsou i po dvě dekády trvajícím exodu životaschopnějším organismem než náš současný venkov. Jak jinak si přeložit tu ubíjející strnulost mnoha jezeďáckých obcí, případně samoúčelnou načinčanost chalupářských oblastí ve srovnání s pulsujícím českým osídlením uprostřed Balkánu? Dát se tu s kýmkoliv do řeči je radost, lidé jsou sdílní a rádi se vyptávají, takže být tady za turistu je příjemné a normální. Domorodci přijímají rekreanty s pobavením ("Sundej si ty sluchátka, tumáš hrábě!" vyslechl si náš dvanáctiletý syn) i s vděčností (obvyklá taxa: 300 korun za osobu a noc s polopenzí). Se směskou zvídavosti a ostychu se zajímají, u koho bydlíte a zvou vás k sobě (nakoupit sýr, pálenku, med).
S jedinou věcí si dovolenkář v Banátu neví rady: s jedenadvaceti stočtyřicetimetrovými (!) monstry opatřenými vrtulemi, které letos vyrostly okolo Svaté Heleny. Zdejší krajinu rozhodně nezkrášlily, estetický zločin představují hlavně obslužné komunikace, po nichž se obří elektrárenská zařízení transportovala. Stavba širokánských cest znetvořila zvlněné stráně: tam přibyla hora hlíny, jinde se urýpl kus kopce, podél krajnic už dnes vzniká rozsáhlá eroze. Investorem je italský energetický koncern ENEL, pozemky mu kromě rumunských majitelů pozemků prodala i řada českých rodin. A jaképak je veřejné mínění? "Dřív mi trvala cesta na pole s koňmi skoro hodinu, dneska jsem tam kombajnem za deset minut," pochvaluje si náš ubytovatel.
Je těžké rozmlouvat místním lidem jejich názor, když vzápětí naložíte kufry do auta a odfrčíte pryč. To oni tady každodenní dřinou vzdorují kamenité půdě, úmorným vedrům, přívalům sněhu. "Snad to nebude plašit dobytek," povzdechnou si nanejvýš. Nové větrníky se roztočily před pár dny.
|
České osídlení v Banátu |
|
Ve dvou vlnách přicházeli Češi do Banátu. Impuls k té první dal jistý Magyarly - dřevopodnikatel, který sem lákal přesídlence pod slibem přidělení půdy a osvobození od daní a roboty. Mýtili pro něj les, káceli a přepravovali dřevo, pálili dřevěné uhlí. První česká vesnice byla založena v roce 1823. Druhou českou kolonizační vlnu iniciovala rakousko-uherská armáda, která potřebovala pohraničníky k hájení dunajského břehu před tureckou expanzí. Dosídlenci byli většinou drobní a střední rolníci, chalupníci a zchudlí řemeslníci, kteří sem přišli s vidinou mnohých výhod a úlev (doma by je čekala mimo jiné čtrnáctiletá vojna). V letech 1947 - 1949 se asi jedna třetina rumunských Čechů (téměř pět tisíc lidí) přestěhovala zpět do vlasti, přesněji do pohraničí zbaveného Němců. V šesti českých vesnicích jižního Banátu dnes žijí necelé tři tisíce obyvatel. |
Seriál Marka Šálka vychází každou středu.
