Vážení a milí čtenáři!
Nikdy jsem nebyl příznivcem stávek. A když ji minulý pátek odbory oznámily, tlak se mi zvýšil. Ale nemá cenu se rozčilovat nad tím, jak odborářští předáci, kteří zastupují sotva patnáct procent zaměstnanců, opět komplikují život těm, kteří stávkovat nechtějí či nemohou. To si nakonec prožijeme každý na vlastní kůži sám.
V dnešní době je potřeba vidět především následky a příčiny. Příčina je více než jasná. Současná vládní koalice dělá všechno pro to, aby ji nesnášelo čím dál více lidí.
A následky? Těch bohužel bude mnohem více. Stačilo se například podívat na páteční defilé odborových předáků, když ohlašovali stávku a blokádu silnic. Ač navenek působili jednotně, bylo více než jasné, že i mezi nimi to vře – že sami nemají jasno, jak razantní formu protestu volit. Zatímco předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek by asi nejraději vytáhl do ulic s vidlemi a klacky, jeho kolegové z regionů byli vlažnější. V zákulisí odborových svazů totiž zuří boj mezi umírněnými "holubicemi" a radikálními "jestřáby".
Možná jsme tak svědky poslední české stávky. Možná už přijdou na řadu radikálnější kroky. Ve Francii či Řecku ke stávkám patří i bitky s policií, vzduchem létají kameny a zápalné lahve. A to bych skutečně nechtěl zažít.
Podporovat extrémní projevy protestů je hloupé a krátkozraké. Chtějí-li odbory stávkovat, nechť tak činí. Mají na to svaté právo. Ale i stávka má mít úroveň. Žádné blokády, žádná nenávist, žádné násilí. Odboráři by proto měli začít trochu více myslet.
Myslet by ovšem měla začít i vládní koalice. Protože především ona nese zodpovědnost za to, že mezi lidmi stoupá pocit vzteku.
Dnes totiž paradoxně odbory i vláda dělají to samé. Jen každý po svém. Jedni i druzí štvou lidi. A to není jejich posláním. Za to nejsou placeni.
Hezký týden.
