Cože to krachuje

Domácí
3. 4. 2013 18:35
Prezident ČR Miloš Zeman (vpravo) a předseda Evropské komise José Manuel Barroso.
Prezident ČR Miloš Zeman (vpravo) a předseda Evropské komise José Manuel Barroso.

Když před polednem José Barroso a Miloš Zeman obdařili Pražský hrad evropskou vlajkou, došlo k nesouhlasnému sběhu povýtce klausovského lidu, jenž kromě pískání také provolával: "Hanba!" Jde prý o "symbol krachující eurozóny" (Petr Mach). Hloučky bátorovců z Akce D.O.S.T, bobošíkovců ze Suverenity a machovců od - nazývám si je tak - "SS občanů", tedy z SSO (Strany svobodných občanů), třímaly různé nápisy. Například: "Byli jsme před EU, budeme i po ní." Pěkná blbina.

Ta výpůjčka z Palackého - parafráze věty "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm" (1865) - totiž jenom ukazuje, že naši národovci nemají ani páru o národních dějinách, které navenek tak hýčkají. František Palacký ve skutečnosti až do své smrti (1876) vycházel ve svých koncepcích i praktické politice z výroku zcela jiného, právě opačného: "... kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil" (1848). Velký český historik a významný politik trval na tom, že mezi Pruskem a Ruskem nemají Češi naději přežít bez širšího nadnárodního rámce, v daném případě tedy bez Rakouska (a později Rakouska-Uherska). Palackého druhý, protikladný výrok byl pouhou hrozbou, licitační pákou při jednání s protihráčem. A v žádné chvíli nebyl myšlen vážně.

Metropole periferiím

O tohle tady dnes přece nejde, řeklo by se. A právem. Nikdo neplánuje pangermánskou "mitteleuropu" či světovou válku, která Masaryka přiměla otočit o stoosmdesát stupňů veškerou českou - i vlastní, takzvanou realistickou - politiku a stát se "prezidentem osvoboditelem" poněkud nahonem vytvořeného národa "Čechoslováků". Dnes se má za to, že evropská integrace je hradbou proti krizím, válkám i veškerému odnárodňování, neřkuli genocidám. A že tento val musí zvláště zajímat národy malé. Pokud nezešílely.

Problémy, jejichž podstata nacionalistům ovšem uniká, jsou zde jenom dva. První je aktuální stav Evropské unie. Zrovna v den Barrosova příletu do Prahy bylo oznámeno, že rozvíjející se ekonomiky (Čína, Rusko, Brazílie) prodávají eura ze svých devizových rezerv (jen loni to bylo 45 miliard). Starý sen budovatelů Evropy - smést dolar z piedestalu světové rezervní měny (nebo se mu alespoň vyrovnat) - krachuje.

Naposledy na Kypru zkrachovala představa, že vznikající evropský stát bude čím dál mocnější a dále tmelený růstem vnitřní solidarity. Někteří naivkové se utěšují, že v tom "Švýcarsku Středomoří" Evropa konečně dokročila na finanční oligarchii. Ne. Evropa nejprve musela ustoupit lidovému pozdvižení drobných vkladatelů. A poté být zcela lhostejná ke stavu země, která krachem svého "finančního průmyslu" prostě nemůže rychle vyměnit zlomenou páteř své ekonomiky za jinou. Je evidentní, že metropole EU - především Berlín - řeší i nadále problémy celé eurozóny na úkor evropské periferie, na úkor malých národů. Malých počtem, mocí a vlivem. Navíc podezřelých z "východní orientace" a z temné povahy své ekonomiky, které se jiným daňovým rájům odpouštějí.

Cena za mlčení

Stav EU se obráží i v obsahu toho, co Miloš Zeman - věren odkazu Františka Palackého (a nevěren Václavu Klausovi) - podepsal: takzvaný euroval, dodatek k Lisabonské smlouvě, celým jménem Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení ekonomické a měnové unie. Tato smlouva vyžaduje, aby signatářské státy potvrdily strop svých schodků a veřejného zadlužení zákonem. Dává Evropské komisi pravomoc kontrolovat - předem i dodatečně - fiskální politiku signatářů, jakož i soudně postihovat státy, které své závazky neplní. Tento pakt je jen dalším ospravedlněním "úsporných programů", jež vedou k dalšímu sociálnímu propadu Evropanů a k růstu nezaměstnanosti. Výmluvu, že v eurozóně nejsme, a tak se nás to vlastně ani netýká, by nepochopil ani František Palacký, "potřeštěný německý profesor" (podle Marxe).

A zde jsme u druhého významného problému Česka, které se jinak logicky choulí do nadnárodní náruče: nepřítomnost českých levicových stran a osobností v kritice zásad a fungování evropského projektu. Ten propad do ticha je krachem levice jako humánní alternativy. A tak se kritiky ujímá někdo jiný. Dlouho kůlem v plotě nezůstane.

Foto: ČTK

Další čtení

Sto let od smrti Rudolfa Jedličky. Jeho odkaz žije dál

Domácí
14. 10. 2026
ilustrační obrázek

Vyšší mzdy seniorů by mohly státu přinést 14,5 miliardy. Zvyšování penzí motivuje méně

Domácí
14. 10. 2026
ilustrační obrázek

Cenzura, nebo jasná pravidla? Nové dotace na kulturu vyvolaly spor mezi umělci a ministrem

Domácí
14. 10. 2026

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ