Editorial 10/2006
06.03.2006 00:00
Vážení a milí čtenáři!
Česká republika měla velmi významného hosta, reprezentanta velmoci, s níž máme nejcitlivější a zároveň v posledním století velmi diplomaticky řečeno nejintenzivnější vztahy ze všech. I když by často bylo lepší, kdyby některých vazeb vůbec nebylo. Za osvobození od nacismu jsme Rusku zaplatili porobou vrcholící okupací v roce 1968. Rozporuplný vztah tak pochopitelně rozděluje, jisté je však jedno: nelze ho nemít.
Prahu navštívil ruský prezident Vladimír Putin. Po téměř dvaceti letech přijel pán Kremlu na návštěvu státní, nikoli pracovní, jako byla ta poslední Borise Jelcina. Tedy cesta na nejvyšší možné úrovni.
Je zřejmě pravda, jak ve středu zaznělo na Hradě, že nynější vztahy s Ruskem jsou nejvíce osvobozeny od negativních emocí za posledních padesát let -jako příklad slouží průběh hokejového utkání mezi oběma zeměmi na olympiádě v Turíně; už jsme nehráli tolik s „Rusákama“, ale s Rusy. Ten pocit bezpečí, který z naší strany vůči Rusku nyní cítíme, plyne z členství v NATO, ale nepochybně i v Evropské unii. Podlehnout mu však nesmíme.
Přinejmenším je třeba pamatovat na naši závislost na plynu a ropě a také na tvrdost, s jakou je ruský vládce schopen řešit některé vnitřní problémy, Čečenskem počínaje, Chodorkovským konče. Putin nicméně přijel se vstřícným gestem omluvy za okupaci a jeho delegace podepsala několik obchodních smluv, vše tedy vypadalo jako významná návštěva standardních rozměrů. Jen závěr byl tak fatálně český.
Možná bylo lepší nevědět o snaze premiéra získat vyšší politické body za cenu výhrůžky, že na Hrad své ministry nepustí, protože smlouvy mají podepisovat u něho ve Strakově akademii. Vyhraněná rivalita mezi premiérem a prezidentem je známa, vzájemné naschvály také, ale i ty by měly mít své meze, mohly by končit alespoň na hranicích republiky.
Hezký týden
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.