Už déle než týden jsme svědky nesmírně smutného příběhu rodiny z Kuřimi, v němž nejvíce burcujícím momentem zůstává týrání sedmiletého Ondřeje. Černobílé fotografie, které ho ukazují nahého a svázaného v tmavém sklepě, jsou rozpoznávacím znakem osudu, v němž je nyní v pozadí hledání dalšího dítěte vyrůstajícího v rodině, malé Aničky, jež zmizela z brněnského dětského zařízení Klokánek.
Je bohužel přirozené, že lidé rychle přicházejí s krutými a absolutními soudy. Chtějí mít jasno a jasný názor požadují i od médií, která jim denně přinášejí nové dohady, spekulace a fakta, jež mají rozkrývat pozadí toho, co se vlastně stalo. Budou se objevovat ještě dlouho, stěží však zaručí, že se někdy dovíme, co přesně se v té rodině stalo. V mediálním světě je to velmi obtížné, protože naše osobní příběhy se postupně stávají příběhy všech, v závislosti na tom, jak bizarní a zajímavé jsou. I v tomto vydání se snažíme zrekonstruovat, co se vlastně stalo, co se zdá jako falešná stopa, ale těžko říci, zda se nám podařilo dostat ke skutečnosti. Myslím, že v těchto dnech to ani nelze; natož ještě vynášet nějaké soudy. Konečně: ukazuje to i jiný případ, jenž je tématem naší Kauzy. Někdy v polovině devadesátých let bylo jistou dobu velmi oblíbeným tématem titulních stran zatčení kurdské-ho lékaře Uzunoglua, někdejšího sponzora ODS, zapojeného do miliardových obchodů, který skončil v roce 1994 ve vazbě pro údajný pokus o vydírání, mučení a podvod. Dodnes nebyl v jeho případě vynesen pravomocný rozsudek. Spravedlnost si někdy dává načas, otázkou zůstává, jestli vůbec přijde a zda se vůbec někdy pravda zjeví.
Hezký týden
