Editorial 24/2007

Nelze se ještě nevrátit k návštěvě amerického prezidenta George Bushe v Praze. Byť rychlost, s jakou zmizela ze stránek novin, ukázala její reálný význam. Vnucuje se dojem, že šlo jen o fešácké mezipřistání Air Force One před summitem G 8 na severu Německa. U nás doma se to ale vypráví jinak.

Ve skutečnosti návštěva amerického prezidenta spíše připomínala scénky z pohádky Tři veteráni, ve které malé království vytrhává z letargie jen hejno much. A co teprve když přijede bohatý cizinec. Nejlepší kousek v tomto aranžmá přitom předvedla ministryně obrany malé země, která se jala dojmout nejmocnějšího muže planety čerstvě nazpívaným kusem o pruhovaném praporu a určitě tiše snila, že George Bush si song hned dá na přední místo playlistu svého iPodu. Vlastu Parkanovou ale teď nejvíce mrzí, že její boratovský humor nikdo nepochopil. Někdy se holt stane, že něco je univerzálně trapné. Mnohem pochopitelnější byl postoj českého premiéra Mirka Topolánka. Chtěl se odlišit a vyniknout. To se mu podařilo prohlášením, že americký radar chce a víza pro jeho spoluobčany v tom nehrají roli. Jeho slova byla slyšet, byla zřetelně odlišná například od prezidenta, který návštěvu George Bushe zvládl s důstojností a přehledem. Těžko ale říct, zda premiérovi takový postoj hraničící s patolízalstvím stál za to. Jeho slova se stala směšnější, když ruský prezident řekl o den později, aby velmoci proti teroru bojovaly, a nabídl, aby svůj radar nestavěly někde v Brdech, ale využily možností v Ázerbájdžánu. Tehdy dostala debata větší spád. Topolánka samozřejmě nelze srovnávat s Vladimírem Putinem. Jisté však je, že mlčet je někdy víc než mluvit. 

 Hezký týden