Nelze se ještě nevrátit k finále kauzy Čunek, které připravil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Pokud bychom od něho vyžadovali absolutní dodržovaní daného slova, rezignovat měl už v lednu, když se Jiří Čunek vrátil do vlády.
Ale už tehdy se víceméně všeobecně přijala ústupová varianta v podobě vlastního vyšetřování prostřednictvím soukromé detektivní kanceláře. Model, aby jeden ministr vyšetřoval jiného, navíc formálně výše postaveného, protože Čunek není jen ministrem, ale i vicepremiérem, je neslýchané unikum.
Knížecí ministerský audit s jistotou aspiruje na to stát se světovým vynálezem a může se skvít v análech stejně jako třeba Čapkův robot. Práce amerických detektivů byla zveřejněna: korupce na vsetínské radnici se prý neprokázala. (Že je Čunek vykuk, ale ano.)
Nakonec všichni s úlevou tento fakt přijali, protože nikdo si, zjednodušeně řečeno, odchod ministra zahraničí nepřál a zcela nepochybně ani Karel Schwarzenberg demisi kvůli Čunkovi podávat nechtěl. Stal se rukojmím svých vlastních slov, logického znechucení, ve kterém i moudrý a rozvážný muž vysloví něco, co by s chladnou hlavou neřekl. A lze si představit, že jsou i vyšší zájmy než dodržení slova.
Schwarzenbergovi se na ministerstvu nepochybně líbí, ale snad to není místo, bez něhož by si nedovedl svůj další život představit. Zcela pochopitelně může cítit i vyšší smysl, proč by měl českou diplomacii vést. Nehledě na to, co by se po jeho demisi dělo a díky komu a čemu by Mirek Topolánek ve svém vládnutí pokračoval. Pořád lepší vláda s Čunkem než za podpory Šloufových dezertérů.
Jde však v české politice vůbec o nějaké hodnoty?
Hezký týden
