Žádná hotovost, jen elektronické peníze. Tak by prý mohlo vypadat řešení letitého problému japonské ekonomiky, totiž deflace. Praví tak Leo Lewis, asijský dopisovatel londýnských Timesů. O plánu se prý šušká hlavně v partajním sekretariátu vládnoucí japonské Liberálně demokratické strany.
Deflace je původní označení pro pokles celkového objemu peněz v dané ekonomice. Dnes se však spíše používá coby synonymum setrvalého poklesu cenové hladiny daného hospodářství. Právě obecné zlevňování je strašákem nyní, v době globální hospodářské krize. Proč je takové zlevňování špatné? Z pohledu mnoha ekonomů odráží fakt, že celková koupěschopná poptávka ekonomiky není dostatečná. Jinými slovy, o zboží či služby firem není zájem, ty jsou nuceny jít s cenami dolů, nemají pak na mzdy, propouštějí, což dále snižuje poptávku, koloběh se opakuje a nastává deflační spirála.
Ti samí ekonomové vidí vlastně jediný způsob, jak spirále zabránit: vládní stimulace ekonomik. Stimulace se odehrává, buď ve fiskální sféře ekonomiky, nebo ve sféře peněžní. Fiskální sféru mají pod palcem přímo vládní činovníci - stimulovat mohou třeba snižováním daní či deficitním financováním, jak dnes vidíme. Peněžní sféru mají pod patronátem centrální banky: klíčovou stimulační zbraní je snižování úrokových sazeb.
Problém nastává, když se sazby ocitnou na nule a centrální banky už je nemohou dále snižovat. V takovém případě, jak vidíme též v současnosti, se peněžní politika stává téměř bezzubou. Ačkoliv jsou sazby na nule, komerční banky a firmy požadují při transakcích vyšší úroky - prémii za riziko - než v ekonomicky příznivých časech, čímž se efekt nulových (nebo téměř nulových) sazeb stanovených centrální bankou ruší.
Co s tím? Snížit nominální úroky do záporných hodnot! S návrhem negativního nominálního úroku přišel nedávno na stránkách New York Times harvardský profesor Gregory Mankiw, někdejší šéf poradců prezidenta George Bushe mladšího.
ČTĚTE TAKÉ: Záporné úročení vyřeší krizi, míní harvardský ekonom
Mankiwův plán vyvolal nebývalý poprask a smršť kritiky. Stejně tak by zřejmě dopadl plán vymazání hotovostních plateb zcela ze života Japonců. Právě v této zemi je navíc obliba hotovostních plateb silně zakořeněna. Jak ve svém článku přiznává sám Lewis, šestnáct procent japonského hrubého domácího produktu tvoří peníze v oběhu (ve většině vyspělých zemí jsou to přitom dvě až tři procenta).
Na elektronické peníze lze, píše Lewis, uvalit ať už pozitivní nebo negativní nominální úrok, což se může hodit právě v časech, kdy hrozí deflace. Na druhou stranu, banky, ergo centrální banky, ergo vlády tím získávají obrovskou moc nad jednotlivci a jejich veškerými transakcemi. Neboť s výhradně elektronickými penězi se státní dráb snadno dozví i o tom rohlíku, co jste koupili v obchodu na růžku.
Ale lidem zřejmě více než tato méně viditelná, avšak zásadnější hrozba vadí zřejmě ten prostý fakt, že se zápornými úroky se i snižuje sama nominální výše jejich vkladů (reálně tedy chudnou i při nulové inflaci). To může vyvolat poprask v USA či Japonsku, v Česku by to možná tolik nevadilo. Současná poplatková politika tuzemských bank, jedna z nejpřísnějších v Evropě, činí běžným podivný stav, kdy se vklad na běžném účtu v bance zpravidla ztenčuje, jelikož poplatky snadno převýší zúročení. Kdy tedy platíme bance za to, že si tam můžeme uložit peníze.
Možná by se s negativními úroky mělo začít experimentovat u nás - lidé jsou tu již skoro zvyklí -, a ne v Japonsku.
Foto: archiv Týdne
