"A kéž bychom tady spolu prožili něco hezkého..." No jo, ale hodí se taková věta do zpravodajského on-line deníku? Notabene jako úvod zbrusu nové rubriky?
Jako jeden z "vítězů 4. ročníku programu Rok jinak" - takhle honosně zní oficiální označení těch, kterým se zachtělo odskočit si na dvanáct měsíců z dosavadního zaměstnání a uspěli - mám ovšem dobré zprávy takřka v popisu práce. Už nejsem novinář, který by měl čmuchat po nepravostech a poklescích všeho druhu, můj nový džob je jiný: pomáhat dobročinnosti. Co to konkrétně znamená?
"Hele, ty fakt budeš někde sázet stromy?" zněla jedna z prvních reakcí, když jsem kolem sebe rozesílal zprávu o rozhodnutí přesunout se z médií do charity aneb, jak teď kolem sebe slýchám, "ze zisku do nezisku". "Tý jo, taky bych jel na rok do Afriky!" vyslechl jsem si jindy. A nejčastější komentář, který dostávám od svých blízkých a známých: "To ti teda závidím, taky bych si takhle dáchnul!"
Skutečnost je prozaičtější. Dál trávím většinu dní v kanceláři a každé ráno zapínám počítač, dál vysedávám na poradách a dokonce i na školeních. Na druhou stranu: obklopují mě nové tváře, poprvé v životě jsem vyfasoval stravenky, můžu se těšit na pět týdnů dovolené místo čtyř. Občas mi chybí redakční cvrkot a tlak uzávěrky, zatím postrádám i viditelné výsledky, nicméně mám, co jsem chtěl: změnu.
V TÝDNU pracuji čtrnáct let, teď jsem se stal zaměstnancem Nadace VIA. V přechodném útočišti jsem něčím na způsob adoptovaného zvířátka, které si přijde na své a přitom chovatele nestojí ani korunu - platí mě telefonní operátor. Mým úkolem je pokusit se tlumočit zbytku světa, o co taková nadace vlastně usiluje a proč se tuzemská média tak málo zajímají o její témata. Jaká? Na to bude ještě dost času, můžeme se tady až do ledna 2013 scházet každou středu.
A kde se vzala ona první věta z úvodu? Přivezl jsem si ji z jihočeského Nadějkova. Poslední lednovou sobotu se tam v hostinci U Jandů sešly čtyři desítky lidí, kteří... Rozuzlení příště.
Zápisník Marka Šálka vychází každou středu.
