Po třiapadesáti letech končí americké embargo uvalené na Kubu, s ní i jedno z posledních reziduí studené války na západní polokouli. Nabízí se otázka, zda pootevření vrátek mezi oběma zeměmi najde svůj odraz také v politice.
Kubánský režim za svou existenci ustál několik ekonomických otřesů, které jej podle většiny odhadů měly přivést k pádu. S kolapsem Sovětského svazu zmizel úhlavní sponzor, který byl ochotný vykupovat za vysoké ceny levný kubánský cukr, karibský ostrov dotoval, penězi, zbožím, naftou. Bez východoevropského patrona se kubánské hospodářství zdálo neudržitelné.
Jenže během takzvaného "periodo especial", jež spočívalo v kombinaci represe a šetření, se ostrovní ekonomika od devadesátých let stále více začala orientovat na příjmy z turismu. Odvětví se pevně chopila kubánská armáda a ministerstvo vnitra. Právě tyto instituce dnes ovládají hlavní zdroje příjmů. A budou určovat, kam se země pohne. Nositeli změny pak mohou být paradoxně ti, kdo jsou nástrojem nejtvrdší represe.
Už dnes je patrné, že o socialistickou ideologii na Kubě již nejde. Raúl Castro zavedl v zemi drobné kapitalistické prvky. Například je možné získat povolení pro omezený počet živností, tedy podnikat, byť za mimořádně složitých okolností. Komunisté na Kubě tím otevřeli štěrbinu, která se bude nepochybně stále zvětšovat a nakonec diktaturu povalí.
Jsou si toho vědomí samotní strůjci oněch změn a na změnu se připravují. A to právě tím, že si posilují pozice v nejperspektivnějších odvětvích kubánské ekonomiky. Podnik GAESA, jednu z klíčových státních firem, spravující kubánské hotely a příjmy z turistiky, dnes vede kupříkladu nevlastní syn samotného Raúla Castra, který to v armádě dotáhl na plukovníka. Armáda postupně nahrazuje vedení i dalších klíčových firem, většinou pod záminkou korupce. Je pravděpodobné, že postupné změně se armáda a komunistická strana nebudou bránit, když do nové epochy vkročí s jistým náskokem.
