Je všeobecně známo, že v pozdvižení nad návrhem KSČM zrušit lustrační zákon dohromady o nic nejde. Proto může šéf lidovců Pavel Bělobrádek dramaticky prohlašovat, že pokud se komunistickou předlohu nepodaří zamítnout do 18. února, tedy do dne hlasování o důvěře vládě, nebude už o čem hlasovat. KDU-ČSL ze Sobotkovy vlády totiž pak odejde. Sbohem a šáteček!
Také lidovecký ministr kultury Daniel Herman - bývalý katolický kněz, někdejší arcibiskupova podržtaška, exmluvčí biskupů a šéf Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), smetený z toho posledního napajedla (dle vlastní spiklenecké teorie) rejdy ČSSD "s KSČM v zádech", pokládal za nutné sdělit: "V takovém případě (tedy v případě zásadního kroku ke zrušení lustračního zákona) jsem okamžitě připraven rezignovat z postu ministra kultury." Což by byla, jak každý musí uznat, taková společenská a kulturní škoda, ba přímo epochální tragédie, že by se z ní český národ určitě již nikdy nevzpamatoval. A kníže Václav dal by zahynouti nám i budoucím.
Tohle rádoby drama samozřejmě přehrávají. Vědí výborně, že - z jejich hlediska - opravdu o nic nejde. Sice pro větší napětí zdůrazňují, že ČSSD ani ANO nezavázaly své poslance hlasovat proti zrušení "lustráku" a nějací jejich poslanci (seznam jistě existuje a je přesně navážen, aby nebylo zmařeno vládnutí) zvednou ruku pospolu s komunisty. Nikdo ale nepochybuje, co rozhodne; to, co premiér Bohuslav Sobotka shrnul do polopatické věty: "ČSSD upřednostní stabilitu vlády." Bratři lidovci, neodcházejte! Vždyť i my - stejně jako vy - si jen tak hrajeme. Aby se neřeklo.
Je ale dobré (když už latinské slovo "lustrare" znamená "osvětlit, očistit") vrhnout trochu světla na to, před čím přesně bude upřednostněna stabilita vládnoucí koalice. A co je nám vymýváno z mozkových závitů převedením problému na "důležitější věci", například na koryta ve Strakově akademii.
Vláda se nečervená?
Česko ponechá v platnosti a účinnosti lustrační zákon z roku 1991, o němž se tehdy lživě tvrdilo, že bude platit jenom pět let (v roce 2000 byl prodloužen takříkajíc na věčné časy). Zákon, který s poťouchlou mlhavostí ustanovoval "některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní republiky, České republiky a Slovenské republiky". Uchováme zákon, který Slováci nikdy (ano, nikdy!) neuplatňovali a který zcela zrušili už před takřka osmnácti lety - a kupodivu starý režim nebyl tam restaurován a Slovensko nebylo pohlceno Ruskem (právě naopak, členstvím v eurozóně je do Evropské unie integrováno mnohem více nežli česká část bývalé ČSFR).
Uchováme zákon, který je v postkomunistických zemích zcela unikátní už jenom svojí paušálností či faktickým zpochybněním principu promlčení, jedné ze základních zásad právního státu. Zákon, který z uvedených důvodů ostře kritizovala nejen Mezinárodní organizace práce, ale i Rada Evropy. Zákon, který se stal podložím pro podobnou pseudoprávní veteš, jakou je zákon antikomunistický (1993), zákon o ÚSTR (2007) anebo zákon o "třetím odboji" (2010). Tohle všechno a leccos dalšího jsou pouhé klacky z inkvizitorsky prořezaných dějin, sloužící jako zbraň hrabivých oligarchií v boji o politickou moc ve státě.
Uchováme (na věčné časy a nikdy jinak?) zákon, který svým starorežimním dogmatismem představuje (s přehozenými znaménky) významnou restauraci nepřijatelných poměrů. Ale jak je možné sedět ve "stabilní vládě" a mít přitom zároveň z ostudy kabát?
