V ostravské kavárně Atlantik čeká na novináře u stolečku s výhledem do rušné ulice. Davy fanynek však kvůli Martinu Chodúrovi na výkladní skříň nekreslí růžová srdíčka ani se sklo nepokoušejí rozbít, aby urvaly skutečný polibek od televizní hvězdy.
Žádné náctileté dívčiny si totiž první československé SuperStar Martina Chodúra za sklem kavárny vůbec nevšímají. Když posléze Chodúr kráčí centrem Ostravy, žádná ho nežádá o podpis, žádná se mu nevrhá kolem krku. Na Martinu Chodúrovi je výjimečné, že v nanicovaté televizní soutěži dokázal u diváků prosadit svůj mimořádný pěvecký talent na úkor krásné tváře a všelijakého šoumenství. Ve finále dostal 750 tisíc hlasů, což je vynikající zpráva o stavu duše českých dívek od deseti do sedmnácti let. Zajímá je kvalita, nikoliv blonďaté lokny Martina Šmajdy (druhého finalisty). A co více, ty dívky svého kroku vůbec nelitují. Nevadí jim, že namísto andělskému "gzychtu" (to je, prosím, ostravsky) fandí jen dokonalému hlasu. Čili transcendentnu, které nelze líbat ani zdravit na ulici frenetickým pískotem.
K TÉMATU: Chodúrovy Hory
SuperStar se stal český finalista Martin Chodúr
U kavárenského stolu v Atlantiku pak Martin Chodúr překvapivě mluví i o svých milovaných knihách. Na prvním místě mezi básníky u něho stojí Vítězslav Nezval, hlavně Edisona ze sbírky Básně noci četl mnohokrát. Coby příležitostný literát a absolvent univerzitního studia české literatury jsem upřímně nadšen. Kdy naposledy hovořila hvězda televizní show o českém poetismu dvacátých let? Ještě u kávy Chodúrovi v duchu tleskám a představuji si, jak z knihoven rázem mizí Nezvalova sbírka Básně noci a čtrnáctileté holky chodí zasněné ulicemi českých měst a se zaujatým výrazem si polohlasem čtou právě z Edisona: „Bylo tu však něco krásného co drtí/ zapomnění na stesk života i smrti..."
Foto: Jan Schejbal
