Požádejte ředitele Národní galerie Milana Knížáka, ať více spolupracuje třeba s prestižní britskou Tate Gallery. Obrátí se opačným směrem a přichystá výstavu českého sochařství z let 1958 až 1989 pro Čínu (přípravy právě finišují).
Navrhněte Knížákovi zápůjčku nějakého galerijního šlágru z Vídně či Paříže pro Valdštejnskou jízdárnu, vystaví zcela neznámého českého malíře Otakara Lebedu z konce 19. století, byť výjimečně talentovaného. Když byl Knížák před jedenácti lety jmenován ředitelem prestižní národní výtvarné instituce, dalo se očekávat, že půjde proti proudu. A když jsem minulé úterý při přípravě reportáže o Národní galerii bloumal osamocen obrovským Veletržním palácem, zkusil jsem Knížákovu koncepci vnímat i jako určité zpestření jinak unifikovaného galerijního života v Evropě. Proč také hned pořádat velkou výstavu Edvarda Muncha jako Vídeň? Nač vozit do Prahy Vincenta van Gogha? A proč se vůbec tlačit u pokladen? Veletržnímu paláci přece sluší i to neobvyklé hřbitovní ticho. A v davu návštěvníků by se tady už nikdo necítil jako za časů undergroundu, jako v očekávání policejní šťáry...
Milan Knížák prý pohrdá komerční úspěšností galerie, návštěvností i názory renomovaných kurátorů a výtvarných teoretiků. Je to možné, ovšem proč ho nemít rád právě za jeho svéhlavost? Knížák je pro mě výjimečným výtvarným originálem v srdci Evropy, který ve zvláštní shodě dráždí etablované umělecké persony i výbušné výtvarné mládí. Knížákovi se kdysi přezdívalo "král mániček" a nezávislým "androšem" zůstal podnes.
Foto: Karel Šanda
