Mimořádnou a povýtce přitakávající pozornost vyvolal čtvrteční projev Petra Nečase v bavorském parlamentu. Přitom český premiér neutrousil nic jiného než citát z "Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji", podepsané 21. ledna 1997. Bavorští poslanci přivítali jeho slova potleskem vestoje.
V inkriminované pasáži (v článku III.) je psáno černé na bílém: "Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány."
Vedly se o tomto znění dlouhé spory, které zde nechci - jakkoli by to bylo věcně oprávněné - přetřásat a vracet do hry. Vždyť text "o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji" obou států, které se od sebe prostě nemohou vzájemně "odsunout", byl dílem složitého kompromisu. A už jen tím rovněž dokladem, že německá a česká společnost nebyly (vlastně dosud nejsou) schopny napsat jedny společné dějiny zcela stejnými slovy. Vidí (lépe řečeno: pociťují) svoje dějiny stále v mnoha směrech jinak. Také proto v deklaraci trčí významná pasáž, že "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor". To je nepříjemné, protože mezi odlišnými nároky až příliš často - právě v dějinách na kost osekaných - rozhoduje síla.
Sebezpytování
Právo se nesype z roztrženého obláčku, jak jsou nakloněni věřit ústavní teoretikové a soudci, ale vždycky má politické (tedy mocenské) pozadí. Proto je důležité prohlášení obou stran, že nebudou zatěžovat své vztahy nejen právními, ale hlavně politickými otázkami vzešlými z minulosti. Autoři i signatáři deklarace měli ovšem na mysli zatěžování vzájemné. 
Chtěli, aby jedna země nezatěžovala "poonděnou" minulostí zemi druhou a naopak. Že český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg zatíží takto svůj vlastní stát tím, že "nadčasově" odešle prezidenta Beneše do Haagu, nemohl nikdo soudný předpokládat, a tudíž smluvním stranám výslovně "zatrhnout". Flagelantský masochismus českých celebrit, které se úplně samy - před oltářem lidských práv na ošoupaném klekátku - dovedou upráskat třeba do bezvědoma, nemá v Evropě obdoby.
Některému sebebičování se ovšem nelze vyhnout. A tak slova, která v Mnichově citoval Petr Nečas, mají v deklaraci německou analogii v čl. II. Německá strana v něm "přiznává odpovědnost" za mnichovskou dohodu. Za "útěk a vyhánění lidí" z našeho pohraničí. Za rozbití a obsazení Československé republiky. Také Německo "lituje křivd a utrpení" způsobených "zločiny" Hitlerova režimu a "vzdává čest" nejen obětem "vlády násilí", ale i všem těm, kteří jí "kladli odpor". Výslovně se konstatuje, že to byla "politika násilí vůči českému lidu", která "přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení". Celkem povedené. V zásadě pěkně nakladli slova.
Národní socialismus
Výhrady mám jenom dvě. Především lituji, že bavorský premiér nebo německá kancléřka už do 15. března - kdy rovněž wehrmacht v roce 1939 okupací zbytku Československa "vytvářel půdu" pro tvrdá poválečná řešení - zřejmě nestihnou "nečasovsky" oslovit poslance české. A za tři týdny sklidit potlesk z českých dlaní.
Kdybych byl poslancem, asi bych ale v takovém případě netleskal, nepovstával a nepřecházel místy v ovace. Natolik - a to je výhrada druhá - odmítám formulace česko-německé smlouvy, že Češi byli postiženi "nacionálněsocialistickými" zločiny "nacionálněsocialistickou" vládou násilí a "nacionálněsocialistickou" politikou. Ne.
V češtině existuje překladatelský úzus, který bohužel valem mizí z oběhu, i když - nebo právě proto? - je mnohem výstižnější. Hitlerův režim v něm znamená "nacismus". To vůbec není svévolná zkratka pro režim Adolfa Hitlera, říšského kancléře a vůdce "Nacionálněsocialistické dělnické stranym Německa" (NSDAP). To je přepis historického zjištění nepochybného faktu, že hitlerismus byl protinárodní (v konečném důsledku i pro všechny Němce) a radikálně antisocialistický (pro veškerou levici). A "dělnický" (nebo "rolnický") nebyl ani náhodou. Oráči "třetí říše" měli naprosto jiné sociální kořeny i sponzory. Opakování otrocky "přesného" a rádoby korektního názvosloví v sobě ještě dnes - a právě dnes - bezděčně skrývá prvky goebbelsovské propagandy.
Také proto pořád nemůžeme napsat společné dějiny, které by byly takříkajíc z jednoho kvádru. Máme odlišné překladatele. A nácek je nácek.
