Od nástupu vlády Petra Nečase do funkce dnes (středa 13. července) uplynul rok. Její výkon nebyl tak tragický jako její mediální obraz, přesto se musí smířit s tím, že svůj mandát téměř jistě nepřežije. O to víc musí trvat na dokončení reforem.
Když Nečasův tým loni nastupoval do vládní Strakovky, byla to unikátní situace. Ve sněmovně se opírala o nevídaných 118 poslanců, čímž se předem zbavila hrozby přeběhlíků a individuálních vyděračů, kteří tak trápili vlády minulé. A dokonce se jakousi vesmírnou časovou dírou na chvíli vrátil odlesk počátku 90. let, přesněji reformní étos, založený ovšem hlavně na strachu z krachujícího Řecka.
Kam se to všechno podělo, že je dnes Nečasův kabinet nejméně oblíbenou vládou za mnoho posledních let? V čem udělal hlavní chyby?
Anketa:
Jak jste spokojeni s vládou premiéra Petra Nečase?
1/ Reformní vánek
První vážnou chybou bylo, že ideově relativně sourodá vláda příliš dlouho váhala se spuštěním reforem. Když kabinet, který sám sebe nazývá reformním, nastupuje do funkce v červenci 2010, vypadá prostě hloupě, když chce první reformy spouštět až od ledna 2012. I když jsou velké reformy z podstaty věci křižníkem, který se na moři otáčí jen velmi pomalu, měla vláda i jen z čistě marketingových důvodů vystřelit už od letošního ledna několik drobnějších, ale viditelných změn, i za cenu toho, že se budou dolaďovat za pochodu. Takto vláda první rok jen škrtala – a reformní étos ve společnosti prohospodařila.
2/ Koaliční masochismus
Místo neexistujících reforem se pak koalice soustředila na svá vlastní střeva – a byl z toho nevídaný koaliční masochismus. Korupční a špionážní aféry, furiantské spory, přestřelky v médiích, vydírání, programové lavírování, výměny ministrů, hašení požárů na Hradě a nad tím vším nepříliš sebejistý premiér – to vše způsobilo zmíněný sešup málem na dno důvěry veřejnosti.
3/ Opoziční guerilla
Velký vliv na to měla také nová strategie levicové opozice. Ještě nikdy nebyla levice v Česku tak zašlapaná do země. Paradoxně v době, kdy levicová orientace ve veřejnosti jednoznačně převládá a kdy jejímu triumfu ve volbách zabránil jen vznik a úspěch populistického a ideově rosolovitého útvaru jménem Věci veřejné. Česká levice proto úplně rezignovala na parlamentní politiku a prosazování drobných ústupků. Spolehla se na Senát, který na podzim ovládla, a hlavně se rozhodla přenést politický spor z parlamentu na ulici, v čemž jí roli užitečného idiota nabídla odborová centrála.
4/ Pod knutou médií
Velmi brzy ztratila Nečasova vláda i přízeň tradičně spíše pravicově orientovaných médií, která byla těsně po volbách velmi patrná. Zasloužila se o to vlastní nešikovností, svůj vliv ale měla i ekonomická krize a pád zejména tištěných titulů, který vyvolal potřebu chytat se stébel v podobě prefabrikovaných kauz a dramatizování kdejakého detailu.
A co dál?
Ze sevření vlastní malé akceschopnosti, permanentních vnitrokoaličních třenic, opoziční a odborové guerilly a mediální masáže se Nečasův kabinet nevyprostil – a zřejmě už ani nevyprostí. Nepopulární vláda se nestane populární pomocí nepopulárních reforem, to se vzpírá vší logice. Nečasovu vládu a zřejmě i pravici vůbec čeká zřejmě v příštích volbách drtivá porážka.
Toto vědomí ji může děsit, ale mělo by ji spíše osvobozovat. Dokončení reforem totiž bude sice sebevraždou, ale současně i světlým zápisem do historie.Jistě, levice straší tím, že po nástupu k moci reformy zarazí, ale jsou to jen silná slova. Stejně jako když kdysi











