Máme za sebou olympiádu. My, fandové sportu, jsme nesportovně, pasivně vysedávali u televizí, někteří si dokonce brzy ráno přivstávali, aby stihli ten či onen zápas a pak řekli: "Ti naši hokejisti hráli hrozně, to byl děs." Když však Martina Sáblíková vyhrála, bylo slyšet: "Máme zlatou!" Tak je to ale vždycky a je to asi normální.
Co člověka-sportovce spíš dráždí, je ten (národní) hon za medailemi. Samo sebou za zlatými, ale nakonec i ta bronzová se dá unést. Když někdo doběhne nebo dojede čtvrtý, byť třeba o okem nepostřehnutelnou setinku vteřiny, je to "bramborová tragédie". Když Lukáš Bauer doběhl klasickou padesátku dvanáctý, bylo to "zklamání na závěr". Přitom dojet na olympiádě dvanáctý, jen o 14 vteřin později než vítěz, je prostě fantastické, je to obří sportovní výkon. Ale, marná sláva, zlatá nebyla.
Inteligentní běžec Bauer k tomu v Právu řekl: "Je spousta běžců, kteří nemají medaili z olympiády, a přesto mohou hodnotit svou kariéru úspěšně. I kdybych olympijské zlato v životě nevyhrál, tak se stydět nebudu. Sport je taky o něčem jiném, než o zlatých medailích."
Skeptik poznamená, že to řekl až poté, co prohrál závod, v němž byl favoritem. Ale ta věta je důležitá a mohla by se stát novým olympijským heslem. Pravda, sponzorům, sportovnímu megaprůmyslu, by se heslo NEJDE JEN O MEDAILE nehodilo. Takže neprojde. Ale přesto - nebo o to víc - platí.
Foto: Robert Sedmík
