Špatně jsem to odhadl. Po třídenním mátožném podřimování mezi cukrovím, salátem, cáry balicího papíru, vánočkou a kaprem už v sobě nenacházím dost sil a té správné rozjitřenosti. V minulém, předposledním díle jsem sice slíbil, že to tentokrát vezmu trochu víc osobně, ale myslím, že jsem toho tady na sebe prozradil už dost. Napadlo mě tedy, že se rozloučím stručným výčtem přání, jejichž splnění by podle mého vylepšilo svět neziskovek, v němž jsem strávil svůj Rok jinak.
Jenže se mi nezdá, že bych měl v samém závěru roku takhle poučovat. Jak by to vypadalo, kdybych teď spustil: "Nenárokujte si veřejné peníze a koukejte shánět soukromé dárce, ti si vás dokážou lépe pohlídat. Mluvte česky, konkrétně a srozumitelně, slova jako evaluace, facilitace a podobně si nechte pro sebe. Nešťourejte se tolik v sobě a v druhých, důležitější než pocity jsou výsledky, jste tady hlavně pro ostatní. Šetřete zdůrazňováním Velkého Dobra, spoustu lidí odpuzuje, když neziskovka připomíná sektu či modlitebnu. Chlubte se svými úspěchy a soustřeďte se přitom na praktický a nezastupitelný dopad vaší práce. Máte sklony považovat okolní svět za špatný, prohnilý a zkažený? Vzpomeňte si, odkud pochází většina peněz, které používáte..."
Nebudu zastírat, že i takové myšlenky se mi v průběhu uplynulých dvanácti měsíců tu a tam mihly hlavou. Na druhou stranu je jasné, že mi přitom spousta věcí nedocvakla, protože jsem ignoroval některé důležité souvislosti. A bylo by nespravedlivé, abych ze svých neuspořádaných postřehů vyvozoval rádoby definice, spřádal neotřesitelné pravdy. Raději se tedy s vámi v tomto strnulém předsilvestrovském čase podělím o jednu historku. Myslím, že může přiblížit rozdíl mezi nadací, ve které mně celý jeden rok dovolovali se motat a skoro za nic nenést odpovědnost, a redakcí, do níž se za několik dní vrátím.
První porada o zasedačce v přízemí se odehrála někdy v únoru. Trvala mnohem déle, než je zvykem v soukromé firmě, ostatně i téma bylo značně odlišné: rekonstrukce místnosti svépomocí. Zpočátku bylo znát, že "komunitní projekty" jsou nedílnou součástí nadační agendy, takže týmová motivace a rozdělení odpovědnosti se rodily takřka automaticky. Po první brigádě, které se zúčastnili víceméně všichni, nadšení opadávalo. Když se dny prodloužily a vzduch se rozvoněl jarem, zůstával v zasedačce často už jen Ondřej. Na kolenou škrábal z linolea zaschlé kobercové lepidlo, řezal desky na nový stůl, bílil stěny. Občas mu někdo pomohl, ale i tak se všechno vleklo. Vzpomínal jsem, jak na úpravy stokrát větší redakční plochy naběhnou najatí profesionálové a do další uzávěrky musí být hotovo.
Abych to zkrátil. Zasedačka byla zprovozněna po dlouhých měsících a ještě při poslední schůzi, kterou jsem tady před Vánocemi zažil, vypadala dost provizorně. Stačilo se ale rozhlédnout kolem a ze spokojených výrazů všech přítomných bylo jasné, že přesně takhle to má být. Společné zážitky a radost místo enormního tlaku na efektivnost. V byznysu a v "nezisku" se čas (a peníze) měří přece jen jinak. Vypovídají o tom třeba i záhonky na dvorku za nadací. Štěpán tady letos ve stavební suti promíchané s několika hrstmi kompostu vypěstoval první skromnou úrodu ředkviček a cuket. Mezi vyplňováním grantových tabulek, telefonáty s občanskými spolky a svoláváním hodnotících komisí odbíhal kypřit, zalévat, plít. Ze sklizně se stala významná událost, nadační zelenina chutnala všem.
Odlišnost obou světů může ilustrovat ještě jedna epizoda. Když se kolegyně vrátila z dovolené ve Španělsku, dostala v kuchyňce při čekání na horkou vodu otázku, jaký největší zážitek si odtamtud přivezla. Zatímco novináři by vyprávěli o lecjakých marnivostech a zhýralostech, Markéta se nadšeně svěřila: "Představte si! Seznámila jsem se tam s lidmi, kteří měli zpracovaný LOKÁLNÍ PLÁN PARTICIPACE!" Řekněte sami: není taková identifikace s pracovní náplní čím dál vzácnější?
Bude se mi stýskat.
Seriál Marka Šálka skončil. Autor se vrací do redakce TÝDNE.
