Nečasova partaj prokaučovala obě kola hradní volby, její pevné jádro se smrsklo na dvě procenta a z Hradu ji navíc bude ostřelovat silný levicový prezident. Místo defétismu by teď ODS víc slušel studený hadr na čelo a pevná kolena.
Za deset let Václava Klause na Pražském hradě si ODS tak zvykla, že má "svého" prezidenta, až jí to zamlžilo vzpomínku na to, k čemu jí to vlastně bylo. "Přišli jsme o spojence," lká Klausův nejvěrnější Boris Šťastný. Při střízlivém pohledu si ale ODS musí přiznat, že to bylo několik mrazivých let mezi Klausem a Topolánkem a poté několik let permanentního hradního peskování snaživého žáka Nečase.
Mít naopak na Hradě vyhraněného ideového oponenta nemusí být tak nevýhodné. Kdyby byl prezidentem Karel Schwarzenberg, upřednostňoval a posiloval by svou TOP 09, jako politický a ideový soupeř by byl navíc nevyzpytatelný. Do levičáka a keynesiánce Miloše Zemana může ODS šít, jak je libo. Také proto, že to není žádná nedotknutelná ikona, jako byl blahé paměti Václav Havel.
Po letech, kdy ODS tiše trnula, jaký klacek jí zase hodí Klaus pod nohy, to může být tvrdá, ale otevřená partie mezi prezidentem a premiérem. A pokud se při tom premiérovi nerozklepou kolena, měl by mít teoreticky navrch.
5 úkolů pro Nečase
To vše ale platí za jedné důležité podmínky: pokud se ODS i vládní koalice budou schopny semknout a nevyrábět jako na běžícím pásu vládní krize. V běžném provozu, kdy kabinet suverénně vládne a opírá se o spolehlivou většinu ve sněmovně, je totiž podle naší ústavy prezident (jakkoli zvolený v přímé volbě) v podstatě bezmocný. Jeho role se zužuje maximálně na brzdiče, zpomalovače politických procesů. Za toto volební období vetoval prezident Klaus Nečasově vládě 13 zákonů, ale koalice, jakkoliv věčně rozhádaná, dokázala ve sněmovně všechna jeho veta přehlasovat.
Tvůrcem hry se prezident stává pouze v okamžiku, kdy skuteční političtí hráči selžou. A tomu musí ODS a celá vláda, chce-li vládnout až do řádných voleb, stůj co stůj zabránit. Po dvou letech vládnutí přískoky od krize ke krizi se to zdá jako knížecí rada, ale není to zase tak složité.
Jak to udělat? 1. Uklidnit vztahy v koalici po poslední roztržce Nečas-Peake. 2. Obsadit ministerstvo obrany respektovaným odborníkem. 3. Urychleně dokončit úpravu koaliční smlouvy, tedy ji osekat na pár uchopitelných úkolů, které mohou zlepšit obraz vlády. 4. Udělat si pořádek v poslaneckých klubech, zejména ODS. 5. Uzavřít individuální dohody s vládě nakloněnými nezařazenými poslanci (Doktor, Fiala aj.).
Vzpomeňte na Paroubka
Bude-li mít Nečas zklidněnou vládu a jakžtakž poslepovanou stojedničku ve sněmovně, může si Zeman z Hradu řinčet zbraněmi, jak je ctěná libost. V dnešní rozbité sněmovně s nejrůznějšími zájmy poslanců nedá dohromady 101 hlasů proti vládě, kdyby se rozkrájel. (Tedy pokud jsou pouze parlamentní latinou zvěsti o tom, že by Nečase mohli potopit klausovci v ODS, a v domluvě se Zemanem tak připravit comeback do výkonné politiky svému ideovému guruovi.)
ODS tedy zatím nic nenutí házet ručník do ringu. Pořád lepší špatná vláda pravého středu než oranžovo-rudé tsunami, tedy vláda ČSSD-KSČM, vyfutrovaná ústavní většinou ve sněmovně, levicovým Senátem, levicovým prezidentem, oranžovo-rudými kraji, zřejmě i radnicemi a "správně" poskládaným ústavním soudem a bankovní radou.
A kdyby snad Nečas přece jen po nástupu Zemana na Hrad pociťoval třas v kolenou, ať si vzpomene na éru Paroubkovu. Krizový lídr ČSSD nastupoval do Strakovky jako "no name" v situaci, kdy z Hradu přísně shlížel protřelý dravec Klaus. Paroubek se nerozklepal, postupně přinutil Klause stáhnout perutě, dokonce ho tlačil do kouta výhrůžkami, že mu zakáže zahraniční cesty (což vláda opravdu může) - a ještě při tom sklízel potlesk zástupů.
Takže klid a rozum do hrsti: nejhorší smrt je z vyděšení.
