Umřel Otakar Motejl. Sestra smrt si ho vyzvedla. Co s ním je teď, nevíme. Jaký byl, víme. Alespoň ti, kteří ho osobně poznali.
Zemřel v 77 letech. To číslo považují Židé za symbol plnosti, naplnění. Už sama sedmička je plnost, dvě sedmičky pak opravdové naplnění. Ota Motejl žil naplno a plně, a přitom nikoli zbytečně. Byl to jeden z těch starých či starších lidí, za nimiž jste mohli zajít a požádat je o radu, u nichž stálo za to znát jejich pohled na věc. Jestli se dnes mladí bouří proti starým jako přítěži, Motejl přítěží nebyl. Nezabalil to, jel naplno, ale hlavně pracoval pro druhé, nikoli pro sebe. Jestli se u nás někdo skutečně hodil, dokonale hodil, na roli ombudsmana, tedy zastánce práv občanů, kterým systém ta práva upírá, pak to byl on. Ombudsman povýtce. Ombudsman 77 - plný, naplněný.
Dříve, když jsem ještě pracoval na vnitru, jsem s ním často mluvil. Nebral si servítky, byl velmi otevřený. Jednou jsem se před ním pyšnil, jak bystrého, inteligentního jsme vybrali policejního ředitele (tehdy to ještě nebyl "prezident"). Pokýval hlavou a pravil: "Moc chytrýho." - "Jak to myslíte?" ptal jsem se. - "Nebudou si s ním rozumět." Mínil policajty a trefil se.
Když zavřeli policistu Zdeňka Macháčka, jemuž se v tisku přezdívalo Patnáctiletý Kapitán - zjevně neprávem, zjevně na něj tehdejší vedení vnitra a policejní inspekce ušilo boudu, šel jsem za Motejlem. To už jsem nepracoval na vnitru, ale ihned mě přijal a radil, jak legální cestou pomoci. (Později žena, která Zdeňka Macháčka soudila, rozhodla, že se skutek stal, ale spáchal ho někdo jiný a že by ho měla policie chytit. Nic takového se však nestalo.)
Motejl vždycky pomáhal. Za bolševika znali jeho jméno lidé v undergroundu, protože hájil Plastiky (Plastic People of the Universe). A v posledních letech jako ombudsman zase hájil slabé, outsidery.
Dobrej chlap. Jeden z těch nemnoha, kteří nedělali české justici ostudu. Muž práva.
Foto: Petra Mášová
