Mluvili s Chruščovem či s Gottwaldem, na vlastní oči spatřili Hitlera či Masaryka nebo se byli podívat na pohřeb císaře Františka Josefa I. To jsou reportáže, při kterých se díky vyprávění pamětníků doslova roztáčí pověstné „kolo dějin". A tu jízdu si pokaždé náležitě užívám.
Co si totiž pamatují stále žijící lidé, přece nemůžeme považovat za úplně mrtvou historii. Je to spíše součást přítomnosti. V reportáži pro poslední číslo Týdne jsem chtěl například dokázat, že středeční státní svátek (výročí založení Československa 28. října 1918) také není jen připomínkou nějaké zaprášené události. Dosud totiž žijí vitální pamětníci, kteří zakladatele republiky spatřili na vlastní oči a dokonce došlo i na pár zdvořilostních vět. Ludmila Severinová ze Skutče mi vyprávěla o svém setkání s Masarykem i Benešem. „Co bylo včera na oběd, to si nepamatuji, ale takové události se nezapomínají," svěřila se a rozpovídala se o spontánním rozhovoru s prezidentem Masarykem na nádraží v České Třebové.
„Státnickou" reportáž na počest zakladatelů Československa jsem ovšem oživil i vzpomínkami na diktátory. V domě číslo 479 na ostravském sídlišti Poruba si dobře pamatují na návštěvu sovětského generálního tajemníka Nikity Chruščova v roce 1957. Pouhý rok předtím přitom Chruščov poslal do Maďarska tanky a krvavě potlačil tamní protikomunistické povstání. Učitelka Iva Navrátilová z Příboru zase zavzpomínala na panovníka, jehož titul zněl následovně: „Jeho císařská výsost, císař, Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, Vyvolenec Boží". Paní Navrátilová totiž v roce 1959 uvítala v pionýrském kroji etiopského císaře Haile Selassie.
Při podobných reportážích v minulých letech jsem už narazil na bývalého vojáka wehrmachtu z Bohumína, který v Berlíně viděl Hitlera, zatímco jiný vojín z Hlučína se ve Flensburgu potkával s Hitlerovým nástupcem velkoadmirálem Dönitzem. Další pamětník z Háje ve Slezsku byl u toho, jak si Gottwald připil se Stalinem dvoudeckou vodky, ale nejvíce mě dostalo loňské setkání s téměř stoletým Janem Bezděkem, bývalým Baťovým konstruktérem a rodákem z Vídně. Jen tak mezi řečí začal nadšeně líčit, jak se v roce 1916 účastnil s tatínkem slavného pohřbu císaře Františka Josefa I. Jako by se všechna ta popisovaná setkání odehrála teprve včera.
