Papež jako kýč

Papež je všude. Stránky novin jsou plné úžasu, že jezdí autobusem, v televizních debatách se religionisté rozplývají, že řekl po svém zvolení davu "dobrý večer", a v rádiu slyšíme, jak je úchvatné, že si vybral tak prosté jméno, jako je František. No a co?

Ano, katolická církev je největší náboženská organizace na světě. Ale pořád jde o necelou sedminu populace. České země to navíc mají, byť v lůně křesťanské Evropy, s náboženstvím všelijaké - minimálně od řádění nelítostných husitů. Přesto ještě po druhé světové válce nepatřily mezi nejčernější ovci křesťanského světa, to byla až práce komunistické diktatury.

Dnes je Česká republika zemí bezbožníků s pověstí největší koncentrace ateistů. Zatímco ještě v roce 1950 se k římskokatolickému vyznání hlásilo téměř sedm milionů, k evangelickému půl milionu a k československému neboli husitskému skoro milion, dnes se ke katolictví podle posledního sčítání lidu hlásí jen něco přes milion věřících, k evangelíkům o něco více než padesát tisíc a k husitům dokonce necelých čtyřicet tisíc. A hned za čtvrtou pravoslavnou církví jsou z větší části recesističtí Jediové.

Mezi katolíky mám plno skvělých přátel, ale znám i takové, kteří sice chodí každou neděli do kostela, ale jinak z nich stříkají hektolitry zášti a jedu. Teď nemohou rozdýchat, že papež má jen jednu plíci. Jenže jestli je někdo věřící, nebo ne, podle mého nehraje - co se férovosti i podrazáctví týče - nejmenší roli. I proto se mi jeví tuzemská adorace nové hlavy jedné z církví poněkud přepjatá. Jako by se najednou média, politici a polovina národa rozvěřila.

Papež je pro nás, nevěřící psy, prostě normální chlap, který se jen trochu divně obléká a sem tam popojíždí legračním vozítkem. Nervy drásající veřejnoprávní přímý přenos kouřových signálů už je možná fakt trochu moc.