Z minulých dílů tohoto seriálu si čtenář mohl odnést dojem, že lidé v nadacích tráví většinu času vymýšlením záludných útoků na milionářské peněženky. Můj letošní "rok jinak" naštěstí hraje i jinými odstíny a nejraději mám setkání s těmi, jimž je většina získaných peněz určena. Obvykle to bývají místní spolky, které se snaží... Oč vlastně? Srozumitelnější bude ukázat to na příkladu, řekl jsem si a odjel do západočeských Plasů. Poprvé uprostřed zimy, podruhé minulý týden.
Stojany na kola, lavičky, altán nebo pergola, socha, pódium, jezírko či kašna, květinová louka... A možná ještě informační tabule přibližující historii. Takové nápady pršely koncem ledna v jídelně střední školy, kde se sešla zhruba čtyřicítka lidí - od obyvatel sousední vilové čtvrti přes zástupce radnice až po studenty, pedagogy či dávnější absolventy plaského vzdělávacího ústavu. Domlouvali se, jak nejlépe by šlo zvelebit neutěšené prostranství před školou, parádní funkcionalistickou stavbou z roku 1934, jejíž podoba vznikla na rýsovacím prkně architekta Hanuše Zápala. Budovu měl podle původního, předválečného návrhu obklopovat velkorysý, osově symetrický park, ale pak se v Sudetech začaly dít onačejší věci a školu posléze obsadila Hitlerjugend a jednotky wehrmachtu. Smělý plán inženýra Zápala zůstal na papírech.
Ani v průběhu dalších dekád se vzhled bezprizorní plochy před školou příliš nezměnil: roští, sem tam kus harampádí, plevel. Vloni skupinu starousedlíků v čele s ředitelkou školy napadlo sepsat projekt a poslat ho do Nadace VIA, kde tou dobou vrcholila uzávěrka žádostí do programu Místo, kde žijeme. Lidé, jež trápí zpustlé návsi či jiná veřejná prostranství (ulice, zahrady, dvory) a kteří se dají dohromady ve snaze vdechnout zanedbaným koutům ve své obci nový život, mohou získat 300 tisíc korun a navrch služby "konzultantů". Pomohou jim například s tím, jak zorganizovat a vést jednání, aby se lidé domluvili, co přesně chtějí, jak vybrat architekta a dodavatelské firmy, jak si ohlídat rozpočet, jak získat pro svůj nápad místní podnikatele, řemeslníky, radnici a média a třeba i to, jak celé dobrodružství zdokumentovat.
Lednová debata trvala tři hodiny. Každý mohl nahlas vyřknout svou představu a každý nápad byl zapsán, včetně hřiště na petangue. "Nebo spíš na petting?" žertovali dospělí a mládež se rděla. Pak všichni dostali deset barevných lepítek, aby mohli označit své priority. Na prvních místech se umístily lavičky, keře, květiny, tedy nic překvapivého. Hned za ně se ale vyšvihlo parkoviště: "Každé druhé děcko ve třeťáku a čtvrťáku jezdí do školy autem," připomněli učitelé nezasvěceným. Poté vznikly čtyři skupiny a každá zanášela své vize do slepých map. Ředitelka školy spíše přihlížela nebo povzbuzovala "mlčochy", aby si své úvahy nenechávali pro sebe. "Šlo by někde nechat normální kus trávníku, abychom se mohli jen tak povalovat?" nesměle se pokusila zastavit lavinu budovatelských návrhů jedna ze studentek.
O dva měsíce později, první jarní středu, se víceméně totožná sestava sešla ve školní jídelně znovu. Architekt, který při prvním setkání trpělivě naslouchal, tentokrát představil své návrhy. Vysvětlil, že při rozmísťování stromů musel respektovat inženýrské sítě, přednesl výsledky svého jednání s památkáři a seznámil publikum s odhadovanou cenou celé proměny: minimálně milion korun. Nadšení, které provázelo úvodní plánování, bylo rázem pryč. "Lidi, neblázněte! Nemůžeme se hrnout do něčeho, za co pak někoho zavřou!" zvedl se první hlas. Poraženectví ještě prohloubil návrh, aby se část pozemku rozprodala na stavební parcely a teprve z výtěžku se financovaly další úpravy. Náladě v sále nepřidal ani stařík, který v dlouhém proslovu připomněl, že v budově školy bytovala Rudá armáda a park by se měl jmenovat Osvobození či Míru.
Bouři nevole sklidily vzkazy od památkářů. Bazírují na žulové, a tedy drahé dlažbě, navíc požadují, aby automobilová stání byla umístěna dál od školy. "Máme tady kursy pro dospělé, nemluvě o rodičovských schůzkách. Ti lidé nebudou parkovat bůhvíkde," nechala se slyšet sborovna. "A proč sem nepřišel nikdo od památkářů, aby si to tady vyslechl?" zněla logická připomínka. Pak se večer přece jen zlomil k částečnému happy endu: "A musí to všechno dělat odborná firma? Nemůžeme si pomoct sami?" vztyčil se muž středního věku. Přítomný radní nabídl, že obecní úřad zajistí zemní práce včetně techniky a ředitelka školy navrhla, že drobnější zahradničinu mohou obstarat studenti v rámci školní praxe. "A kameny vyneseme z řeky!" nadchl se maturant pro nápad, že by kupovanou dlažbu mohly nahradit balvany z řečiště nedaleké říčky Střela.
Ještě před vysvědčením se v Plasech pustí do práce, dílo by mělo být hotové na podzim. Možná, že leckomu podobné "brigády" připomínají Akce Z či ještě dávnější subotniky, ale takovou útlocitností může trpět jen určitá část generace vyrůstající za totality. Ti sebevědomější už vědí: nikoli plné krámy, ale právě tohle můžeme závidět západním demokraciím: zájem lidí o okolí, chuť postarat se o něj vlastními silami, odvaha vylézt před zápraží a něco dělat.
Seriál Marka Šálka vychází každou středu.
