Byl to dobrý nápad, vybrat z tuzemských oficiálních periodik jinde nepublikované povídky o osudech Židů za druhé světové války i o poválečných traumatech těch, kteří nacistické peklo přežili. Vznikla antologie Tobě zahynouti nedám... Její podtitul zní Česká časopisecká šoa povídka 1945-1989 a sestavila ji trojice olomouckých univerzitních učitelů: judaistka Ivana Cahová a bohemisté Erik Gilk a Martin Lukáš. O knížku v měkké vazbě s růžovou (!) obálkou (389 stran) se postaralo nakladatelství Filip Tomáš - Akropolis.
"Primárním záměrem," říkají editoři, "bylo shromáždit (...) reprezentativní výběr povídek českých autorů tematizujících šoa (...). Naší snahou bylo zohlednit relevantní zdroje, vedle literárních a uměleckých časopisů to byla - s ohledem na sledované téma - přirozeně periodika vydávaná Židovskou náboženskou obcí." A tak zalistovali v Novém životě, Květnu, Literárních novinách (resp. Literárních listech a Listech), Hostu do domu, Plameni, Tváři, Sešitech (resp. Sešitech pro mladou literaturu a Sešitech pro literaturu a diskusi), Orientaci, Tvorbě, Literárním měsíčníku, Věstníku Židovské náboženské obce v Praze (resp. Věstníku židovských náboženských obcí v Československu) a Židovské ročence. Do denního tisku nešli, tam třeba zaloví někdo jiný někdy jindy.
"Prvotním kritériem při sběru textového materiálu byla podmínka, že dotyčný text nevyšel následně v povídkovém souboru či sebraných spisech příslušného autora, případně v žádné tematicky komponované antologii. (...) Výsledkem byl korpus sedmapadesáti prozaických textů, z nichž jsme vybrali tři desítky, tedy více než polovinu." Zda vybírali podle kvality, nebo s ohledem na zastoupení co největšího počtu autorů či zdrojů, editoři neříkají.
Ovšemže to celé nevzniklo jen tak. "Kniha je výstupem projektu Česká krátká próza šoa - kritická edice s evidenčním číslem IGA_FF_2015_015." Ale okolnosti zrodu této čítanky nás koneckonců zajímat nemusejí, důležité je, že existuje. Jednou provždy.
Editoři našli známá jména (Hermína Franková, Ladislav Fuks, Achille Gregor, František Hrubín, Arnošt Lustig, Jindřiška Smetanová, Jiří Weil...), vedle nich však řadu málo známých, ba neznámých; důkazem toho je i informace, že "se nakladatelství nepodařilo dohledat všechny držitele autorských práv". Užší výběr nakonec poskládali nikoli chronologicky podle data zveřejnění, nýbrž podle času, v němž se příběhy odehrávají. Vznikly tři oddíly nazvané lakonicky Předtím (13 próz), Tam (5) a Potom (12). Tento zdánlivě samozřejmý kompoziční nápad byl velmi šťastný: místo konfuzní chrestomatie tu máme literární výklad dějin holocaustu v obrysech.
Povídky celkem šestadvaceti autorů mají různou kvalitu (skoro se chce říci, že některé z nich zůstaly na stránkách periodik "právem"), to však čtenáře nemůže překvapit, často je obsah silnější než jeho zpracování. V některých případech jde jen o záznam vzpomínky, cenný hlavně autentičností podaného svědectví. Ale to patří k věci.
Začíná se bez předmluvy, Sklenkou malinovky F. R. Krause (z Židovské ročenky 1965/1966), teprve za poslední povídkou Alpenglühen (Jan Štern ji zveřejnil v Plameni roku 1967) čteme třiasedmdesátistránkovou studii Ivany Cahové Literárněhistorický obraz reprezentace šoa v krátké časopisecky publikované próze 1945-1989. Ta je spíše deskriptivní než analytická, recenzoval ji jeden univerzitní profesor a s ním jeden magistr, ale moc času na její čtení asi neměli, zůstaly v ní chyby věcné i jazykové ("... Hans byl jako nepotřebný mrzák byl transportován..."); glosujíc povídku Jiřího Weila Kočka Josefa Poláčka z Libušína čp. 184, chce autorka studie zopakovat, co se v ní dočetla, avšak nedaří se jí to: "Poukazuje na paradox poválečné politiky východního Německa, které se Heydrichové rozhodlo vyplácet rentu 1000 marek..." Weil samozřejmě nepíše o NDR: "... je to velmi bohatá paní, a kromě toho dostává ještě měsíční penzi tisíc marek od bonnského státu."
Co mínil bonnským státem, dobře víme. Z pěkné povídky Jindřišky Smetanové Antifaschist Stönke zase autorka studie vytěžila poznatek: "Dopis končí zvoláním Sieg Heil..." Ve skutečnosti spisovatelka (jež si prý "dokonce uzurpuje pozici morálního posuzovatele", ach) píše: "Na konci dopisu Heil Hitler." Škoda. Mělo to být pečlivější. Anebo vůbec. Jenže bez studie by asi nebylo grantu. A bez grantu čítanky. Těžká věc.
