Desítky tisíc, ba dokonce sto tisíc mrtvých, které si měl vyžádat cyklon Nargis, je z dostatečně vysoké číslo, aby vyburcovalo svět k hromadným sbírkám, pomoci dobrovolníků i států. V mediálním věku to tak bývá. Stačí si připomenout zničující následky tsunami v Thajsku a Indonésii či hurikánu Katrina, který zasáhl New Orleans.
Všude tam byly stovky televizních štábů, které denně chrlily příběhy ztracených a zničených lidí, psů i koček, šokující výpovědi zahraničních turistů a celebrit. Svět se dojímal, posílal "déemesky“ a peníze na charitativní konta. Příběhy z Barmy ale chybějí, chybějí i pravdivá čísla vyjadřující počet obětí. Když se poměrně nedávno bouřili barmští mniši a vládnoucí vojenská junta proti nim tvrdě zakročila, svět se také nedověděl, kolik duchovních na svou revoltu doplatilo. Svět se však solidarizoval, protože uviděl obrázky mnichů v oranžovém, kteří stáli proti policejním štítům. Byly obrázky, byl příběh mnichů bojujících proti útlaku. Teď je jenom tušení velkého neštěstí. Obrázky a příběhy chybějí, lidé tápou. Izolace, v níž miliony Barmánců pod tvrdou vládou generálů téměř pět desítek let žijí, se nyní projevila v plné nahotě. Civilizovaný svět je zvyklý pomáhat, je to vcelku chvályhodná móda. Ale uniformovaní barmští vůdci se pomoci brání. Vědí, že kdyby se obyvatelé chudé Barmy začali mít o něco lépe než dosud, byli by hůře ovladatelní. Vládnout lidem, kteří by mohli pocítit závan svobody, je vždy těžší.
Hezký týden
