Před riziky zavedení referend a přímých voleb do české politiky varuje ve svém komentáři politický reportér časopisu TÝDEN David Jareš.
Když se dítě spálí o kamna, je velká pravděpodobnost, že se k nim bude příště blížit s velkým respektem. Krávy na pastvě se velmi rychle naučí, že když se mulcem dotknou drátu elektrického ohradníku, dostanou ránu a pro příště si dají pozor. Ne všechny živé organismy jsou však touto schopností nadány. Lumíci se po hlavě vrhají do moře, mouchy do plamene a čeští politici do zavádění přímé demokracie.
Před pěti lety měla přímá volba prezidenta zlepšit politickou kulturu, spojit lidi v zájmu o věci veřejné a s klasikem řečeno, nastavit zrcadlo politikům, že lid, ne oni, se dovede rozhodovat zodpovědně, s grácií a bez špinavých peněz. Volba prezidenta parlamentem prý byla nedůstojná. Ano, při volbě Václava Havla jeho žena pískala na prsty při hulvátských projevech Sládkových republikánů. Volby Václava Klause na Hrad byly jednak nehezké, když symbol postkomunistické transformace žádal o hlasy komunisty, jednak chvílemi připomínaly krimithriller nábojnicemi zaslanými poslancům a pokoutním vyjednáváním Miroslava Šloufa a Jiřího Weigla. Zpětně to byla pohoda, trvalo to pár dní a pak se na Hradě usídlil prezident, jenž v Havlově i Klausově případě víc spojoval, než rozděloval.
Zavedení přímé volby z výběru hlavy státu udělalo reality show. V televizních debatách musejí kandidáti dokazovat schopnosti, jež na Hradě nebudou potřebovat, naopak na důležité věci se jich nikdo neptá. Jako kdyby se moderní gymnastka kvalifikovala na olympiádu v hodu koulí. Mimochodem, umíte si představit v předvolební televizní debatě Václava Havla? Obstál by?
Aby kandidát uspěl, potřebuje sehnat peníze, které většinou nemá. Pod drobnohledem se octne každý dárce a uchazeč o nejvyšší stolec se musí zodpovídat, že to není korupčník. Vznik úřadu na kontrolu financování politiky situaci spíš zamotal, než vyjasnil. Veřejnost volbu pojala jako hledání superstar a rozdělila se na nepřátelské tábory oddělené čím dál hlubšími příkopy. Hádají se mezi sebou manželé, přátelé, rodiče s dětmi, kolegové i kamarádky. Prohra kandidáta je tragédie a prezident je místo sjednotitele symbolem rozdělení.
Naděje vkládané do přímé volby se nenaplnily, přesto je nabízena jako lék dál, dokonce jsou ve sněmovně strany, které ani jiný program nemají. Lidové hlasování o všem včetně životně důležitého členství v NATO a EU, přímá volba starostů a hejtmanů. A vzorem největším je Švýcarsko. Jenže alpská země má úplně jinou historii, kulturu, politický systém a bohužel i voliče. Strany tam nesoutěží, ve federální vládě jsou zastoupeny všechny rovnoměrně. Referendum má v Česku smysl na komunální úrovni, protože lidé důvěrně znají místo, kde žijí. Celostátní hlasování však na voliče klade nemalé nároky, ve Švýcarsku měsíc před hlasováním dostanou návrh zákona, aby si ho prostudovali. U nás by to nikdo nečetl a k referendu by přišlo méně lidí než k senátním volbám, pokud by nešlo o církevní restituce.
Naopak je dost varovných případů, proč se lidových hlasování bát. Typický je brexit nebo Kolumbie, kde referendum odmítlo složitě dojednanou dohodu s rebely z hnutí FARC, mírně upravenou novou verzi pak raději schvaloval jen parlament. Je to logické, princip zastupitelské demokracie spočívá v tom, že v moderní společnosti nemá volič dost času a informací, deleguje proto svou moc na zástupce v parlamentu, který se tomu věnuje naplno. Změnila se snad doba, že se volič může kvalifikovaně rozhodovat? Jasně že ne.
Ani přímá volba starostů a hejtmanů nemá logiku bez překopání celého politického systému. Co když přímo volený starosta bude třeba z ČSSD a volby do zastupitelstva vyhraje ODS? Bude to fungovat? Dnes lze starostu snadno odvolat a vyměnit, po zavedení přímé volby by voliči museli opět k volbám. Otázky, samé otázky, na něž však zastánci zásadně odpovídají kolovrátkovým "více hlasu občanů, více demokracie". Což je pěkná pitomost, demokratičtější neznamená lepší, vždyť i Hitler nebo Gottwald se k moci dostali volbami. Důležité je ochránit základní liberální práva a svobody, jež populistické plebiscity mohou naopak omezit. Přímá demokracie je v českých podmínkách nebezpečná hloupost.
"Bourboni se ničemu nenaučili a nic nepochopili. Jsou nepoučitelní. Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát," řekl Napoleon. Nebuďme jako Bourboni.
