Očima Ivana Motýla
Pro poučení: jak komunisté v červnu 1948 spolkli sociální demokraty

Vstupujeme do strany, která je zocelena tvrdým bojem za socialismus - takto plamenně započal 27. června 1948 svůj projev předseda sociálních demokratů Zdeněk Fierlinger, když na takzvaném slučovacím sjezdu "slavně" ohlašoval spojení Československé sociální demokracie a Komunistické strany Československa.

Ve skutečnosti nešlo o sjezd, nýbrž o Gottwaldem nakomandované shromáždění, na němž komunisté slupli levicovou konkurenci jako právě uzrálé maliny. O splynutí stran mohl rozhodnout jen řádný sjezd sociální demokracie, který pochopitelně nebyl svolán, neboť hrozilo, že by jeho delegáti ponižující sloučení odmítli. Komunisté ale socany potřebovali odklidit ze scény co nejdříve. Umlčet je a doufat, že na tuhle partaj dějiny zapomenou, což se na dalších jedenačtyřicet let skutečně podařilo.

Historické ponížení sociální demokracie z let 1948 až 1989 přitom dnešní ČSSD pod vedením Jana Hamáčka vůbec nebolí, jinak by se strana znovu nevrhala do vládní spolupráce právě s komunisty. Jistě, možná se Hamáček řídí pořekadlem, že čas léčí každé rány, ale spíš by se měl držet otřepané moudrosti, jejímž autorem je americký filozof George Santayana: "Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat." Totalita nenastupuje ze dne na den. Přituhuje pomalu, někdy léta. Jisté je, že i ke komunistickému puči v únoru 1948 a následnému spolknutí sociální demokracie vedla dlouhá cesta, započatá nejpozději na jaře v roce 1945. Připomeňme však, že sociální demokraté se hned po vzniku KSČ v roce 1921 důrazně distancovali od komunistické ideologie a podíleli se na většině vlád z éry první republiky. A zatímco prvorepublikové Rudé právo označovalo sociální demokraty za "sociálfašisty", sociálnědemokratický tisk zase domácí bolševiky správně nazýval "prodlouženou rukou Moskvy".

Následky? Nedozírné

Po válce už ale obě strany hlásaly téměř totožný program a společně básnily o socialismu, který prý neublíží občanským svobodám, živnostníkům ani soukromým rolníkům. Námluvy pak skončily zmíněným "slučovacím sjezdem", tedy pohřbem sociální demokracie. "My, komunisté a sociální demokraté, spojeni dnes v jednotnou stranu, přičiníme se o to, aby naše země byla nejdemokratičtější zemí a aby její pracující lid byl podílníkem všech nejširších občanských svobod," prohlásil na závěr shromáždění z 27. června 1948 předseda vlády Antonín Zápotocký. O nejdemokratičtějším režimu lze totiž pronášet nadšené projevy i na prahu nejtvrdší totality. Zápotockému tehdy uvěřilo na 160 tisíc sociálních demokratů, kteří přešli ke komunistům, ačkoli jejich žádost napřed potupně schvalovaly bolševické slučovací komise.

Současná ČSSD zase uspořádala referendum o účasti ve vládě, která vzniká jen díky blahovůli komunistů. A většina členské základny s ní souhlasí, čímž vlastně činí obdobný krok, jako když se před sedmdesáti lety nechala přepsat ke komunistům. Situace je ale o to složitější, že sociální demokracie jde do projektu, v němž neustupuje jen komunistům. Stejně nespolehlivým spojencem pro budoucí demokracii je i firemní strana ANO, jejíž předseda Andrej Babiš považuje občanské svobody jen za prapor, se kterým je sice dobré občas zamávat, nikoli ho ale doopravdy ctít. Bohužel, Hamáčkovi tohle mávání stačí a postupně mírní všechny podmínky pro účast ve vládě. Počínaje odstavením trestně stíhaných osob z kabinetu či získáním ministerstev vnitra, financí a spravedlnosti.

"Slavný okamžik sjednocení dělnické třídy v jediné straně zpečetili zástupci stran bratrským obětím," zaznělo na závěr rozhlasové reportáže, která emotivně líčila "slavné spojení" s neslavnými konci, neboť řada sociálních demokratů, která se sloučením hlasitě nesouhlasila, skončila ve věznicích.

Také aktuální a vysoce riziková politika dnešní sociální demokracie může mít nedozírné následky. Však už to tady padlo. Přituhuje pomalu, někdy léta, ale proč k tomu musí přispívat zrovna politici, kteří mají demokracii v názvu strany?