Vladimír Růžička má gloriolu úspěšného hokejového kouče. Se Slavií dokázal v lize zázraky, s reprezentací byl v semifinále Světového poháru, mistr světa... Byl. Jeho trenérská božskost se pomalu vytrácí, Růžička doplácí na nemoci celého českého hokeje. A na Slavii.
Na olympiádu se těšil. Extraligové bahenní trápení sešívaného klubu chtěl vyměnit za medailovou kanadskou euforii, připomínku Nagana. Místo toho je nyní v marastu ne po kolena, ale rovnou po pás. Zpátky do Česka se vrací v očích mnoha fanoušků jako pan Neoblíbený. Jím sestavený tým nešlapal.
ČTĚTE TAKÉ: Nejsme velmoc, řekl Jágr. Růžička za týmem stojí
Bezzubí Češi, Finové ukončili jejich medailový sen
Při pohledu na české vancouverské hokejové utrpení se však nabízí otázka: Může za to?
Zkušené opory, očekávaní tahouni týmu se mezi olympijskými mantinely křečovitě trápili. Jako ve Slavii. Mužstvu chyběl důraz, rychlost, nasazení, účinná střelba, obrana tropila hlouposti. Jako ve Slavii. Tahounem týmu byl třiadvacetiletý centr. Jako ve Slavii, skoro (Červenka je o pár měsíců starší než Krejčí).
Snad jen na gólmana se mohl Růžička, na rozdíl od vtipných extraligových rošád, spolehnout. Jenže ani Vokoun nedokáže sám prolomit letošní Růžičkovo trápení, slávistické trápení.
K TÉMATU: Výtečný Vokoun truchlil: Strašné zklamání
Kam až dosáhne, ukáže závěr ligy a mistrovství světa. Vyhlídky růžové nejsou. Jsou spíše červenobílé, momentálně nedobré znamení. Otázka přitom trvá: Může za to?
Foto: Robert Sedmík
