Sarajevský paradox

Je to zajímavý paradox, totiž pojmenování první velké novodobé politické krize, která se odehrávala v těchto dnech před deseti lety – v dějinách zůstane sarajevským atentátem. Byl to klíčový propagandistický tah obránců velkého průšvihu. Sarajevský atentát se vžil, protože obránci zvítězili a obhájili politickou existenci i se švýcarským kontem ODS.

O černých penězích, kterými tehdy strana disponovala, není pochyb a jednou se určitě, až o nic nepůjde, dovíme, jak to bylo. Ten paradox, kdy je přijat slovník obhájců nepravosti, lze ale jednoduše vysvětlit. Útočníci brali černé konto strany jen jako záminku k odstranění velkého předsedy. Někteří útočníci možná byli upřímně šokováni podivným financováním strany, většina z nich ale byla hnána motivem sestřelit konečně toho Klause, proto se k akci přidala i spousta mamlasů, kteří ucítili šanci, s vírou, že přichází jejich chvíle. Celý problém byl v tom, že vyzrazení tajného konta sloužilo k odstranění jednoho člověka, ostatní důvody, možná i pádné, se útočníkům vysvětlit nikdy nepodařilo.

Dnes už by to nikdo tak hloupě, euforicky, vybaven pravdou a láskou, nedělal. Tenkrát to vůbec byly jiné časy, nejenže tehdejší skandály měly jinou úroveň, oni i ti politici se chovali jinak. Zdáli se kompetentnější, vzdělanější, kradlo se s trochu větší grácií, stud měl hranice někde jinde... Tenkrát to byla prostě jiná doba, jiná liga.

Hezký týden