Jeden důsledek prezidentské kampaně je zřejmý už teď: legitimizace komunistů dospěla do vyššího vývojového stadia.
Před pěti lety by bylo nemyslitelné, aby prezidentský kandidát demokratických stran oficiálně vyjednával s komunisty o jejich podpoře. Václav Klaus dokonce nikdy nenašel odvahu otevřeně přiznat, přestože to všichni věděli, že se na Hrad dostal i s pomocí hlasů komunistů, a vždy se odvolával na tajnou volbu. Je to Jan Švejnar, který návštěvou v poslaneckém klubu KSČM posunul komunisty do pater, v nichž se pohybují ostatní demokratické strany. A je třeba si přiznat, že kdyby tento krok udělal současný prezident, spustila by média neuvěřitelný lomoz. Ale tak už to v mediálním světě chodí. Co může jeden, nesmí druhý a naopak.
Nejde přitom o žádnou marginálii. Jde o symbol, sice již trochu vyprázdněný, nicméně důležitý. KSČM se nejen nevzdává slova komunistická, ale bagatelizuje a přehlíží řadu zločinů, které se ve jménu komunismu a za vlády KSČ(M) páchaly. Že se s komunisty nemluví, byla odpověď na jejich neochotu distancovat se od své minulosti. Žádné riziko návratu předlistopadové politiky reálně nehrozí a komunističtí poslanci jsou normální součástí parlamentního systému. Přesto se s nimi slušní lidé na veřejnosti neukazují. S legitimizací KSČM začal Jiří Paroubek, Švejnar tuto práci posvěcuje a posouvá výše. Obezřetnosti před komunisty přitom není nikdy dost. Nedávno se sociálními demokraty podali k Ústavnímu soudu stížnost proti vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to další důkaz toho, že komunisti nemají rádi pravdu, komunisti o své minulosti mluvit nechtějí, a i proto si žádnou legitimizaci nezaslouží.
