Přiznávám rovnou, že tentokrát tuto rubriku zneužiju ke zcela osobnímu vyřizování účtů. Minulý týden jsem strávil na dovolené, která mě oblažila řadou adrenalinových zážitků, ale silné emoce se mnou cloumaly už při jejím zařizování.
Jak známo, ministerstvo školství tradičně nazývá školní prázdniny, které se často odehrávají v arktických mrazech a hromadách sněhu, falešným slůvkem "jarní". Vzal jsem tedy letos tuhle oficiální terminologii doslova (když Rok jinak, tak rok jinak!) a nejvíc se mi zalíbila možnost odletět do Makaronésie - to je teritorium tvořené Azorskými a Kanárskými ostrovy... a také Madeirou.
Na příslušnou oblast se tady specializuje několik cestovních kanceláří a katalogové ceny se rýsují příznivě. I jako podprůměrný počtář jsem se dovtípil, že oproti lyžařské dovolené (ať už v českých nebo zahraničních horách) stačí připlatit pár tisícovek a česká rodina se může ocitnout v dost odlišném světě. Madeiře se také přezdívá "květináč uprostřed Atlantiku" a je to docela trefné.
Sopečný výčnělek uprostřed oceánu je nejbližší džunglí svého druhu: vavřínové lesy, sem tam nějaká ta orchidej, valící se vodopády. A úplně největší atrakce? Stovky kilometrů pěšin podél takzvaných levád, pečlivě udržovaných zavlažovacích kanálků, které se noří do těch nejpustších částí ostrova. To vše obklopeno civilizací víceméně evropského střihu, což je pro dovolenou s dětmi spíše výhoda.
Naklikal jsem tedy na (on-line) formuláři patřičné možnosti, automat vygeneroval (on-line) cestovní smlouvu, chystal jsem se (on-line) zaplatit. Načež jsem dostal e-mail, ve kterém mi pracovnice cestovky oznamovala částku o deset tisíc korun vyšší... Chápu, že ceny letenek se mohou během pár hodin vyšroubovat o něco výš, ale podivuhodnější byly některé další okolnosti, které se začaly vyjevovat vzápětí.
Stačil letmý pohled na web dotyčného hotelu (a ověřující dotaz), aby se ukázalo, že zatímco tam považují za dítě každou lidskou bytost, která dosud neoslavila třinácté narozeniny, cestovka si dvanáctiletého účtuje jako dospělého. Stejně tak vyžaduje příplatky za vyzvednutí auta po půlnoci (a za komplikaci považuje vracení vozu časně ráno), zatímco přímá komunikace s Madeirou ukázala, že ani jedno není problém.
Rozjařen tím, jak mile a ochotně odpovídá hotelová recepce v Sao Vicente na všechny moje (postupně stále malichernější) otázky, zkusil jsem také zjistit, kolik bych musel doplácet v případě balkonu s výhledem na moře. Za deset vteřin mi přistála v mailu odpověď: z ostrova mi zdvořile sdělovali, že právě provedli "special upgrade", a to "sea view" bez jakýchkoliv dalších poplatků.
Česká cestovka (tónem stále podrážděnějším) pak na stejný dotaz reagovala oznámením, že za takový extrabuřt bych musel zaplatit tři tisíce korun navrch. Jestliže ve mně dosud dřímaly výčitky, že vlastně tuneluju nabídku agentury obtěžkané nezanedbatelnými provozními náklady, po této její další podpásovce jsem měl jasno: cestovní kanceláře tohoto druhu jsou odsouzeny k zániku a není třeba je litovat.
Poznámka na okraj: vím, že kritika má být adresná, ale tentokrát to myslím nemá cenu, podobně zřejmě fungují desítky cestovek. Tak a dost, příště už to zase bude o radostech a strastech pracovní činnosti v jedné české nadaci.
Seriál Marka Šálka vychází každou středu.
