Není teď u nás nic důležitějšího, než je spor v koalici o politické prokřížení náměstků na ministerstvu financí. Andrej Babiš (ANO) nechce ani slyšet o náměstkování Jiřího Peřiny (ČSSD) ve svém resortu, jenž má před sebou nevídané dobrodružství: vybrat víc na daních, aniž by se v paragrafech - přesněji: v sazbách - pohnul jediný chlup. A poukazuje na Peřinovo působení coby radního přes finance na Rathově středočeském hejtmanství (Peřina se hájí zvláště zábavnou větou, že přece on - a je tomu tak - nechodí v poutech).
Designovaný premiér Bohuslav Sobotka je v tomto gigantickém střetu podporován předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem, údajně ze zásadních důvodů. Bohužel je obecně známo, že Babiš Bělobrádka takříkajíc "moc nemusí" a že si oba předsedové navzájem lidsky "nesedli". Kam se hrabou programy, ideje a perspektivy zářných zítřků, objeví-li se osobní averze. Ovšem, nějak se nakonec dohodnou a vyjádří pak všichni spokojenost. I takový nepřekonatelný odpor musí kapitulovat před vidinou vládnutí jako takového, před vládnutím o sobě. A strana žádného z těch pánů 101 poslanců nezískala. Jsou si souzeni.
Hrátky jako maskovačka
Tyhle maškarády na předscéně poměrně dobře zakrývají jeden velký problém, který nedává spát levicovým voličům: Uskuteční vláda sociální demokracie svůj program? Ano, sociální demokracie, neboť vlády bývají mnoha voliči souzeny skrze partaj premiéra. Což jistě ví Vladimír Špidla, Sobotkův šéfporadce a premiér koaliční vlády v letech 2002-2004...
Bohuslav Sobotka se od utrpěného vítězství ve volbách 2013 snaží vytlačit tento tristní fakt různě: slibem prosazení "významné části" programu ČSSD, nutností "stabilní vlády" pro tuto zemi i údajnými "levicovými prvky" v idejích ANO. Občas i upozorní, že holt ČSSD nemůže být "zcela neústupná". Jevila by se asi nekulturně. A - zkrátka a dobře - nedostala tolik hlasů, kolik si zasloužila, představovala a doufala.
V této vynucené hře na schovávanou šéfovi Lidového domu od začátku pomáhá zakrývat důležité věci pouhá existence Haškových pučistů (kteří úplně nezmlkli - ani Hašek sám - a "ústupnost" své strany co chvíli kritizují). A samozřejmě pomáhá prezident Miloš Zeman, nejnověji hradními pohovory s "pány budoucími ministry". Hernajs, to bude napínavé, až hlava státu začne v úterý vyslýchat Lubomíra Zaorálka a Jiřího Dienstbiera, jednoho "zrádce" a jednoho drzého "konkurenta" v boji o Hrad! Střet o náměstky je v koalici další čiré Sobotkovo štěstí; o podstatných věcech se zase nemusí mluvit.
Vymlčený obrat na čtyráku
Které to jsou věci? Na jaře 2012, těhotném levicovými nadějemi a dosud nevídanou mobilizací odborářských i neodborářských davů, napsal Bohuslav Sobotka k tehdejšímu vítězství francouzského socialisty Françoise Hollanda v prezidentských volbách článek. Název byl výmluvný: "Co chce Hollande změnit a co je i pro nás inspirací." Uplynul rok a půl a Hollande změnil nejen první dámu (vlastně ji zrušil, protože milenka v této roli vystupovat nebude), ale i své tehdejší - rázně ohlášené - změny hospodářské, daňové, sociální... Stal se - v projevu ze 14. ledna 2014 - prezidentem podnikatelů, ekonomem "strany nabídky" (kapitálu) a papežem škrtů (katem poptávky).
Španělský list El País už mezitím (17. ledna) napsal story o "pádu Paříže" jako "poslední baště socialismu". Sloupkař New York Times a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman již den předtím napsal komentář o tom, že je "šokován" Hollandovým posunem k "ekonomickým doktrínám pravice, přestože zdiskreditovaným". A z Lidového domu - nic! Dobrá, Sobotka je zaneprázdněn zápasem o náměstky. Ale ani Zaorálek - zapálený znalec evropských záležitostí - neusedl a nenapsal článek: "Co vlastně Hollande opravdu změnil a co je pro nás nepřijatelné."
Někdy už hra na schovávanou, hlasité odpočítávání a jiné "zásadní" výkřiky nestačí. To, co doopravdy jest, je někdy nutné takříkajíc vymlčet. Nadějím v politice asi nejvíc sluší, když se propadají do ticha.
