"Blázniviny se rozsévají nazdařbůh," začal Vladislav Vančura svůj středověký příběh o Markétě Lazarové, příběh z časů, kdy každou zimu "udeřily mrazy tak vášnivé jako bylo tehdejší křesťanstvo". Vypadá to, že aktuální volba českého prezidenta je rovněž natolik vášnivá, až člověku jenom z toho přebíhá mráz po zádech. I inkvizitoři se jeví.
Prasklo, že autor předlohy televizního seriálu Zdivočelá země a člen českého PEN klubu Jiří Stránský se - sám tak nahlédl - rozvášnil nadmíru, když Martinu Dejdarovi upřel být hlavní postavou předlouhého ideologizovaného westernu z českého pohraničí režírovaného Hynkem Bočanem. Stránský podepsal sám sebe i režiséra pod text, v němž herce takříkajíc smázl ze života, dějů i tvorby jenom proto, že dotyčný odpadlík pravé víry ohlásil podporu Miloše Zemana. To aby byla - tak nějak to ten kacíř zdůvodnil - nějaká psina. Neboť se Zemanem si užijeme legrace. "Dejdar tím popřel všechny hodnoty," hřímal Stránský.
Holt jsme takoví...
Mentálně jsme se tak náhle ocitli v Kunderově Žertu, románu o důsledcích éry prokurátorů 50. let. V časech, kdy uvědomělé studentstvo bylo tak vášnivé, jako bylo veškeré tehdejší komunistično. Skoro tak, jako se dnes jinde - například v jižních Čechách - rozvášňuje opak, živený opět neméně uvědomělými studentíky, mladou gardou antikomunismu. Vymítají zlo štafetovou hladovkou a na schůzích se radí o účinnějších metodách exorcismu. Molodci!
Proč tato duševní emigrace do dob, kdy ze studené války mrzlo až praštělo a lidem v lágrech z vousů visely hejly? Jenom vášeň je za tím? Žlázy s vnitřní sekrecí? Stránský už teď očividně lituje svého rozvášnění - asi nejen proto, že režisér Bočan měl prý chuť mu nakopat. Ale na otázku on-line deníku TÝDEN.CZ, zda Stránského přístup striktního odsouzení spolupracovníka za postoj není "v podstatě také totalitní a komunistický", exorcista odpověděl: "Tak jo, holt jsme asi takoví. Mě se to (Dejdarovo rozhodnutí) prostě osobně velmi dotklo."
Holt jsme takoví. A co má být? Vždyť se chováme logicky. Divoké časy překonáváme vlastní divokostí, Majora (a Miloše) Zemana vymítáme Zdivočelou zemí a "Karlem", legendou o neúplatné modré krvi, dědičné stopě noblesního lidství. Kdo není s námi, je proti nám - a osobně se nás velmi dotýká. Čert nikdy nespí a každé prázdné místo na nástěnce zneužívá třídní nepřítel.
...z loupeživých lapků
Literáty, umělce a postpubescenty musíme chápat. Emocemi mapují prostory, kam rozum z principu nedosáhne. Ano, pracují metodou pokusu a omylu, pokusu a katastrofy, pokusu a pravdy. Ale ve všech třech případech je to zajímavé, ba vzrušující. Ovšemže skutečná analýza se - v každé době a v podobně vypjatých situacích - vždycky ptá, jaký zájem natřepává pytel emocí ve společnosti tak, aby se právě jen city vymítací a eliminační ocitly na povrchu, aby právě jen ony byly "in" a "cool".
Zdánlivá iracionalita stalinismu, inscenované procesy, mládežnická bdělost a čiré zlo gulagů 30. až 50. let byly přípravou na údajnou nevyhnutelnost "války mezi bloky". Proto budovali těžký průmyslu, zavedli otrockou práci a zkázňovali lid psychedelickou metodou "obležené pevnosti". Co rozdmýchává - jaké, čí a od koho přesně ohrožení - všechny ty dnešní vášně, které se nám promítají i do něčeho tak nicotného, jako jsou prezidentské volby? Zase nějaká předpokládaná - vnitřní nebo vnější - válka? Odkud dnes přichází mráz? Že by z Lukoilu?
Iracionalita je zde znovu, ale i schopnost "básnického střeva" pojmenovat bezděčně skutečnost. Jiří Stránský na webu TÝDEN.CZ zavtipkoval, že je s Karlem Schwarzenbergem spřízněn pokrevně: "...jsem modré krve, i když on z té nejvyšší šlechty a já z té nejnižší. Z loupeživých lapků." Zase subjektivní omyl, leč objektivní trefa z vášně! Jak totiž lépe vyjádřit spřízněnost knížecího prezidentského kandidáta s Miroslavem Kalouskem, opravdu nevím.
