Jedním z hlavních ekologických témat současnosti se stává boj se všudypřítomnými plastovými kelímky, příbory, brčky, šťourátky do uší, lahvemi a dalšími obaly, které se po jednom použití vyhodí. Naštěstí se alespoň zčásti recyklují, ale i tak jich spousta bez dalšího využití skončí na skládkách, v nejhorším případě v pangejtu u silnice nebo v lese.
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) minulý týden uzavřel dobrovolné dohody se sedmi firmami, které se na základě jeho iniciativy #dostbyloplastu samy zavázaly postupně omezovat jednorázové umělohmotné výrobky v gastronomii. Chtělo by se nadšením vykřiknout: Hurá! Netřeba zákona, netřeba složitých vyjednávání, netřeba donucovacích prostředků, firmy dobrovolně začnou nahrazovat plast například nerezovým nádobím nebo opakovaně použitelnými kelímky.
Jenže tak růžové to rozhodně není: ministr Brabec seděl už v minulé vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD), která pod záminkou ochrany stáčeného vína před pančováním prosadila zákon, podle něhož musí vinaři nově plnit sudové víno do jednorázových plastových obalů. Každý rok vzniknou stovky tun plastového obalu. Stovky tun! Pokud vládní kabinet myslí svůj útok proti jednorázovému plastu vážně, není možné, aby vyzýval jednu skupinu firem k omezování takových výrobků, a na druhé straně nařizoval jiným podnikatelům, aby "nenáviděné" plasty povinně používali.
