Co má politický komentátor psát v den takřka povinného, závazného, tradicí posvěceného veselí? Kdokoli se na bujaré sešlosti přátel v poměrech panujících zde před čtvrtstoletím pokoušel vybírat z opovrhovaného režimního kožichu blechy a kritizovat stav věcí, býval okřikován, že "kazí zábavu". Zábava - vedle vymytých mozků a represivních orgánů - je třetí nohou každého stolu, od nějž je provozována vláda nad lidmi.
Zábava (entertainment) dala i v oblasti informací vznik anglickému novotvaru "infotainment", který vyjadřuje spjatost pobavení s poučením. "Informace zábavou" ale není tak nevinná jako Komenského "škola hrou". Je namístě věta: "Pojď sem dítě, uč se moudrým býti!" Ale lákat dospělé na informace jako na "sladký cuc na špejli", znamená infantilizaci občanů, kteří potřebují určitá fakta k volbě alternativ, k naplnění demokracie. Dělníci ČKD v listopadu 1989 neodpověděli tajemníkovi KSČ Miroslavu Štěpánovi skandováním "Nejsme děti!" proto, aby pak na jejich vytrvalém zdědinšťování (ba systematické debilizaci) reklamou všeho druhu byla po celé čtvrt století budována svoboda.
Je to ještě horší: Miloši Zemanovi už skoro jednadvacet let vyčítají, že za pádný bonmot prodá i bližního svého. Ale ve společnosti mezitím prodejnost čehokoli získala přednost před čímkoli, tím spíše před účinnou informovaností "obyčejných občanů". Divil se někdy Václav Havel, jak nepatrná je "moc bezmocných" v době, kdy se už skoro všechno smí? Problém je totiž v tom, že směnná hodnota platí za víc než hodnota o sobě, hodnota skutečná a ryzí. Také proto ty neustálé útěky investorů ke zlatu a - což je znovu aktuální - úprky od něj do zase na chvíli cenných, v jádru však vždy bezcenných papírů.
Nezáměrné proroctví
Je těžké nekazit zábavu ve Velký Den Zábavy. Vždyť hned na počátku roku 2013 se česká společnost rozpůlila na družinu knížecí a zemanskou, přičemž zbrojnoši z těchto protivných táborů si dosud vyprazdňují mozky ve vřavě spravedlnosti. Vzestup babišovců i okamurovců svědčí o tom, že demokracie taková, jaká je nám přednášena z kateder, dospívá k předělu, za nímž už bude k nepoznání. Rozhlédnutí po světě nechme být, neboť to by všechnu zábavu zkazilo definitivně.
Potřebujeme ji. K uvolnění a přežití. Silvestr je pozůstatek takzvaných malých dionýsií, které se ve starých Aténách slavily na přelomu prosince a ledna, v měsíci Poseideónu.
Vlastní zábavu potřebují i novináři, jimž je šmahem spíláno do hyen, žump a "presstitutů". Je to ale tvrdá práce, popsat denně mnoho stránek "pěnou dní", krmit zbožím linku, která se nikdy nezastaví a jejíž obsluze není dáno ani na chvíli vydechnout, postát a popřemýšlet. Přesto však není jisté, co všechno ta písmena, která zaplavují svět, vlastně doopravdy zaznamenají. Co zcela bezděčně a nezáměrně sdělují. Vždycky to tak bylo. Švýcarský historik 19. století Jacob Christoph Burckhardt prohlásil o svém velké řeckém předchůdci z 5. století před Kristem, strhujícím vypravěči Peloponéské války, která zachvátila celé starověké Řecko a půlku Středomoří: "V Thukydidovi by klidně mohla být popsána událost zásadní důležitosti, a přijde se na to až za sto let."
Vstupujeme do roku, v němž právě před sto lety vypukla první světová válka. A kdy ministr zahraničí Velké Británie Edward Grey při pohledu na světla Whitehallu prohlásil: "Lampy zhasínají po celé Evropě. Už je svítit neuvidíme". Jaké zásadní "medializované" události jsou popisovány, vyslovovány a vnímány dnes, teprve naopak uvidíme. Za sto let nejpozději.
