Je třeba začít vážně diskutovat o zdanění robotů, myslí si předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Podle něho totiž nástup robotizace a digitalizace způsobí, že vzniknou armády nezaměstnaných a dojde také k neodvratnému krachu sociálních a zdravotních systémů po celém digitalizovaném světě. Česká republika má být jedna z nejpostiženějších zemí, protože se vyznačuje relativně vysokým podílem průmyslu jak na tvorbě HDP, tak na zaměstnanosti.
Naše ekonomika prý zároveň nebude schopna ty, které roboti připraví o práci, absorbovat a nabídnout jim jiné uplatnění. Strašení technologickým pokrokem není nic nového. Už v devatenáctém století během první průmyslové revoluce se ve Velké Británii objevili takzvaní luddité, kteří rozbíjeli tkalcovské stavy v domnění, že si zachrání pracovní místa. Jak ukázal následný vývoj, nezaměstnaných nepřibývalo.
Že je současný nástup digitálních technologií něco jiného? Ne, není. Pro nás je to asi stejný skok jako pro naše prapředky zkonstruování první lokomotivy, objev elektrického proudu nebo invence spalovacího motoru. Ano, kováři přicházeli o kšefty, když lidé začali místo na koních jezdit automobilem. Jistěže s příchodem jaderných elektráren nastal útlum těžby energetického uhlí. Pracovníci však začali nacházet uplatnění ve zcela jiných odvětvích. Hospodářství je živý organismus, který se vyvíjí a jehož struktura se mění.
Stroje lidem práci neberou, je to mýtus
Teze o tom, že stroje a roboti berou lidem práci, by platila pouze za předpokladu, že objem produkce je v čase konstantní. Jenže on není. Produkce i produktivita stále rostou a nezaměstnaných je plus minus stále stejně, ačkoli se objem populace zvyšuje. Není proto důvod strašit tím, že všechny předchozí technologické změny nevzaly lidem práci jen nějakým nedopatřením a teprve čtvrtá průmyslová revoluce ty armády nezaměstnaných konečně stvoří.
Pokud výroky Josefa Středuly sledujeme dlouhodobě, musíme dospět k závěru, že návrhem na zdanění robotů si protiřečí. A dokonce třikrát. Odborový předák je totiž příznivcem inovací, protože (jak správně říká) je to jediná cesta k vyšší přidané hodnotě a vyšším mzdám. Jestliže ale navrhuje zdanění stroje, který zastane práci například pěti lidí, pak firmám vlastně vzkazuje, aby se vracely zpět "na stromy". Nehledě na to, že definovat stroj, jenž by měl takovému zdanění podlehnout, bude dost složité. Lidskou práci totiž nahradil třeba i takový traktor. A co teprve presovače na kávu nebo motorové pily? Tohle všechno zatížíme dodatečným zdaněním?
Středula umí diskutovat o levicových tématech
Druhá rovina, v níž je Josef Středula v logickém rozporu, je jeho požadavek na zvyšování minimální mzdy. Odbory požadují její růst v příštím roce o patnáct set korun, což je zvýšení asi o desetinu. Loni vzrostla minimální mzda o jedenáct procent. Dnes je o třiačtyřicet procent vyšší než před čtyřmi lety. Ať se nám to líbí nebo ne, takové navyšování nejnižších výdělků je přímo pobídkou pro společnosti, aby hledaly způsob, jak práci těch nejméně kvalifikovaných lidí nahradit. Pakliže jejich nově pořízené technologie zatížíme daněmi, je velmi pravděpodobné, že si sbalí svých pět švestek a půjdou podnikat jinam. Česko utře nos, ale bude se moci poplácat po ramenou, jak s tím kapitálem (který bere lidem práci) zatočilo. Třetím protimluvem je požadavek na zkracování pracovní doby. Důsledky budou stejné jako u neuváženého zvyšování minimální mzdy.
Jedno se ale Josefu Středulovi musí nechat. Má nesporný talent a cit pro vyzvedávání ryze levicových témat - na rozdíl od sociálních demokratů, kteří už daleko častěji řeší sebe než to, čím oslovit své tradiční voliče. Jestliže má přijít nějaký spasitel ČSSD, nechť je to právě Josef Středula. Šéf největší tuzemské odborové centrály ale moc dobře ví, že by to bylo podobné jako strčit hlavu do oprátky. V pozici odborového předáka je daleko silnější a svá témata má šanci prosazovat podstatně efektivněji, než kdyby se vydal na politické kolbiště. A za to mu je třeba vzdát hold.
