Kdo byť i jen zdálky pozoruje tuzemské politické dění, může lehce nabýt dojmu, že Miloš Zeman chce být jako Charles de Gaulle.
V nedávném rozhovoru pro časopis TÝDEN ostatně prezident upozornil, že jediný opravdu úspěšný comeback po dvanácti letech se podařil právě jen de Gaullovi. Demisi podal v roce 1946 a vrátil se v roce 1958. Zeman již (snad takticky) nepřipomněl, že de Gaulle posléze nastolil ve Francii, v zemi tehdy zmítané chaosem a politickou nestabilitou, poloprezidentský systém.
Jakkoli se dnes Česká republika ocitla také ve zmatku, dosavadní aureolu Zemanova velkého vítězství nad sociální demokracií, nad ODS i TOP 09 poněkud kalí rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze s takřka stoprocentní jistotou předpokládat, že v souvislosti s ním vznikla panika jak na Hradě, ve SPOZ, tak i v ČSSD.
Naopak koalice si udržela stojedničku a nepřistoupila na předčasné volby; přesvědčena, že kauza tří exposlanců, Jany Nagyové i takzvaných kmotrů je důkazně na vodě.
Těžká hlava sociální demokracie
Právě zmíněná stojednička, otázka, co bude s rozpočtem, i řádný termín voleb dělají sociální demokracii těžkou hlavu. Docela jistě si již uvědomila, že po volbách bez KSČM většinu mít nebude, i kdyby se nakrásně rozkrájela.
Takováto situace může bezpochyby mobilizovat mladé voliče fascinované v nedávné minulosti Schwarzenbergovým čírem a odpůrce návratu komunistů právě ve prospěch občanských demokratů i topky. ČSSD je nadto nervózní z politického hnutí ANO Andreje Babiše, které jí může velmi lehce ubrat hlasy, a nemalé obavy má i z případného nasazení Marie Benešové, Jana Kohouta a Martina Peciny na kandidátkách SPOZ.
Situace ODS tak ještě úplně beznadějná není, jak by se mohlo na první pohled zdát, a ve vládě může být dřív, než si nyní vůbec kdokoli třeba myslí. Prezidentův kancléř Vratislav Mynář už připustil, že pokud při hlasování o důvěře Rusnokova kabinetu bude mít koalice stojedničku, tak pravděpodobně prezident pověří sestavením vlády Miroslavu Němcovou, jež nyní sbírá síly na dovolené. Protest šéfa ČSSD a Zemanova, řečeno ironicky, "velkého oblíbence" Bohuslava Sobotky, jenž trvá na tom, aby byl pověřen on, je nejspíš jen křeč; stojedničku nikdy dohromady nedá.
Zeman si je totiž určitě vědom, že v případě, že by Rusnok nadále vládl v demisi jako předseda nelegitimní, tedy svévolné prezidentské vlády (tak by byla označena), riskoval by ústavní žalobu a všechny průšvihy včetně neschválení rozpočtu by šly za ním; teze, že Zeman je levicový prezident a návrat pravicové vlády nepřipustí, je totiž teze vedoucí za hranu ústavy.
Hnusné období
Jaký z této situace plyne závěr? Miloš Zeman jmenoval vládu "odborníků", která začala, alespoň mám ten pocit, pracovat; na rozdíl od Nečasovy vlády, zmítané jednou krizí za druhou. Zeman doopravdy svoji pozici směrem k poloprezidentskému sytému posílil, nicméně zároveň zažehnal (a brilantně) krizi Ústavního soudu; bezesporu na Hradě nespí.
Jistě ale nechce prohrát svoji životní bitvu, jíž by si vydobyl nesmrtelnost. Určitě se proto nyní hraje o peakovce. Tam se bude, použijeme-li již běžnou politickou hantýrku, nakupovat, je-li tam co ke koupi. Zeman z propagandistických důvodů usiluje o hlasy 98 poslanců, aby bylo možno stojedničku napadnout a morálně-politicky zpochybnit v očích občanů.
Zemanův dosavadní postup Ústava České republiky může, respektive musí akceptovat. Zdá se však, že nás čeká opravdu hnusné období, na jehož konci možná bude skutečný poloprezidentský systém: v případě podpory Rusnoka se dostane ČSSD do područí Zemana i po volbách a lehne si obrazně před Zemanem na znak. Druhou možností je v případě roční vlády Němcové volební úspěch socialistů; bude-li u moci pravice, o hlasy ČSSD nepřijde, byť by jí Zeman komplikoval vládnutí.
Těm, kteří mají zájem o stabilitu země, nedává teď prezident moc na výběr (víme přece velmi dobře, jak dopadly neúřednické vlády ovlivněné dloubanci jeho předchůdce) a nezbývá jim nic jiného, než preferovat možnost první...
