Tři desítky vládních speciálů, prezidenti patnácti zemí, další významní státníci. Že na pohřeb Václava Havla přiletěla plejáda světových osobností, je jedním z nejpádnějších argumentů hovořících pro iniciativu režiséra Fera Feniče směřující k přejmenování letiště Ruzyně podle právě zesnulého prezidenta.
Byl to nepochybně Václav Havel, kdo četným státníkům, sklánějícím se nyní u jeho rakve, ukázal novou, socialisticky nešedivou tvář Česka. Předvedl ji osobitým způsobem a získal si (i nám) svět. Lepší vstupní bránu než tu s jeho jménem nedokážeme vystavět. Umělých (proti)argumentů netřeba, pokud diskusi, tak jen o technikáliích přejmenovávacího aktu.
Přejdeme-li nečinně Feničovu výzvu, nepoškodíme tím Václava Havla, ale sami sebe. Nepochybně, dlužni mu zůstaneme, ale především trestuhodně promrháme jeden z darů, které Václav Havel svým odkazem národu zanechal.
Není to dávno, co skupina pražských intelektuálů podobně usilovala o přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Ronalda Reagana. Přes srozumitelnou logiku důvodů, které je vedly, se jejich pokus nezdařil. I oni dnes dobře vědí proč. Název pražského letiště (plochy zpřístupňující pocit svobody) měl zůstat volný pro jméno českého prezidenta Václava Havla.
Státníci z celého světa na ploše s jim nic neříkajícím lokálním názvem dosedali snad naposled.
