Očima Miloše Kozumplíka
Nechť letiště nese Havlovo jméno co nejdříve

Tři desítky vládních speciálů, prezidenti patnácti zemí, další významní státníci. Že na pohřeb Václava Havla přiletěla plejáda světových osobností, je jedním z nejpádnějších argumentů hovořících pro iniciativu režiséra Fera Feniče směřující k přejmenování letiště Ruzyně podle právě zesnulého prezidenta.

Byl to nepochybně Václav Havel, kdo četným státníkům, sklánějícím se nyní u jeho rakve, ukázal novou, socialisticky nešedivou tvář Česka. Předvedl ji osobitým způsobem a získal si (i nám) svět. Lepší vstupní bránu než tu s jeho jménem nedokážeme vystavět. Umělých (proti)argumentů netřeba, pokud diskusi, tak jen o technikáliích přejmenovávacího aktu.

Přejdeme-li nečinně Feničovu výzvu, nepoškodíme tím Václava Havla, ale sami sebe. Nepochybně, dlužni mu zůstaneme, ale především trestuhodně promrháme jeden z darů, které Václav Havel svým odkazem národu zanechal.

Není to dávno, co skupina pražských intelektuálů podobně usilovala o přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Ronalda Reagana. Přes srozumitelnou logiku důvodů, které je vedly, se jejich pokus nezdařil. I oni dnes dobře vědí proč. Název pražského letiště (plochy zpřístupňující pocit svobody) měl zůstat volný pro jméno českého prezidenta Václava Havla.

Státníci z celého světa na ploše s jim nic neříkajícím lokálním názvem dosedali snad naposled.