Reportáž TÝDNE
Nekonfliktní bouchači hlídají kuřáky. Jak to v Praze funguje?

Poprvé je potkávám na začátku Dlouhé. Je jich šest. Namakaní frajeři v bundách s velkým bílým nápisem ANTI CONFLICT TEAM. Radnicí Prahy 1 najatá úderka má dohlížet na klid v ulicích, které se kvůli protikuřáckému zákonu naplňují stovkami, možná tisícovkami nadraných lidí toužících po cigaretě. Team je má usměrňovat, přestože nemá žádné pravomoci.

Jak si vedou měsíc od začátku platnosti protikuřáckého zákona? Kolemjdoucí se jim zpravidla smějí, někteří jim nadávají. Podivný fenomén bezpečáků z agentury BSP Professional service hlídkuje v centru Prahy v okolí těch nejznámějších barů a klubů. Problémy řeší s klidem, ale málokdo je bere vážně.

Je jedenáct večer, směna začíná. Svalovci z "anticonflictu" odbočují z hlavní trasy barů do Masné. Míjejí s přísným pohledem Jamese Deana, klub nejistých dvacítek, co se nechají sbalit i na špatnou angličtinu s českým přízvukem.

,

Kousek dál, v Lokálu, objednávám pivo do kelímku a mířím ven na cigaretu. Zakecávám se se skupinou asi padesátiletých chlápků, kteří vzdorovitě sají tekutý chléb taky a ještě vzdorovitěji k němu potahují hřebíky do rakve. "Co si myslíte o protikuřáckém zákonu?" ptám se. "Na mě z toho úplně dejchnul bolševik," odpovídá podnikatel Karel. "A už jste potkali antikonfliktní team?" - "Na ty my se...," mávnou rukou.

Nesmíme s vámi mluvit

Zatímco povídáme, z kolmé Rybné se vynoří těch šest chlápků. Zastavují se na rohu, chvilku nás pozorují a pak si jdou po svém. Po vytyčené trase symbolizující srdce pražských mejdanů - Dlouhá, Masná, Rybná, Kozí, Haštalská, Rámová, Dlouhá,... pořád dokola. Při dalším kolečku jsem je odchytil.

"Sorry, my máme od radního po tom mediálním boomu zákaz s vámi mluvit," odpovídá šéf tlupy, ten nejmenší a zároveň nejnařachanější. "Proč?" Bez reakce. Jdu tedy s nimi a hustím do nich konverzační otázky. Třeba se na nějaké chytnou.

"Fandíte Spartě, nebo Slavii?" "To je dost tendenční otázka, nemyslíte?" překvapují mě svéráznou odpovědí, ale víc neřeknou. Ignorují mě ještě dalších sto metrů, ale pak narážejí na policistu, který je nekompromisně volá: "Hele, borci, pojďte sem," křikne na tým muskulatur. Poslouchají na slovo a srocují se kolem muže v uniformě.

"Co vy tady jako děláte?" "No, my upozorňujeme lidi, aby nepili na ulici, že se to tady nesmí," odpovídá nejmenší člen bandy, který bojovným postojem působí dojmem hlídkující surikaty. "A kde máte obušky, pistole? Šest namakaných borců v černých mundúrech, to nepůsobí moc antikonfliktně. Co uděláte, když vás napadnou?" pokračuje policista. "Umíme se bránit," odpovídá šéfík. "Ale když je problém, tak voláme vás nebo měšťáky."

"Mně spíš přijde, že jste tady úplně k ničemu. Kolik za to berete? Kolik nás to vůbec bude stát, co, chlapi?" Všichni se dívají do země, ale nakonec odpovídají: "Litr na den, čtvrtek až sobota tady chodíme každou noc nějakých pět hodin. Na ty tři měsíce to bude stát asi šest set tisíc." Když vyslovuje poslední částku, skoro šeptá. Policista se usmívá: "Tak to berete dvakrát tolik, co já. Tak dobrou noc, borcí. A hodně štěstí," vyšle je dál za jejich pražským dobrodružstvím.

Tričko jako každé jiné

Vznik týmu pobavil českou veřejnost především kvůli specifickým týpkům, kteří jej tvoří. Internetem se rozšířily desítky vtipů, na základě kterých začal recesista Tomáš Břínek po internetu dokonce prodávat takřka totožná trička. Liší se jen drobně. Namísto loga Prahy 1 je jeho značka TMBK, kterou je na sociálních sítích proslulý.

Ivan Solil, radní Prahy 1 z ČSSD, který za celým nápadem sestavení týmu stojí, říká, že proti tričkům nic nemá. "Beru to jako docela vtipnou recesi."

Břínek by ale mohl mít podle jeho informací problém s autorem, od kterého si Praha 1 trička koupila. "Ale nevím o tom, že by se chystala nějaká žaloba," krčí rameny Solil. Trička už si v tuhle chvíli koupilo asi dvě stě lidí. Brzy může být v centru opravdu bizarní sranda.

Ožralé davy. Zpátky do Dlouhé. Je čtvrtek po půlnoci, vlahá letní pražská noc, ulice praskají ve švech. Opilé hordy Irů řvou na tlupy Skotů, Němci na Anglány, Španělé na Araby a ti všichni na spoře oděné holky, kterých jsou tu stovky. Koordinátor antikonfliktního týmu z pražské radnice Jakub Vaculín, který se ke svalovcům přidal, nám říká, co smíme a nesmíme fotit, opakovaně připomíná, že kluci ve stejnokroji s námi nesmějí mluvit a staví se radostně do role jejich mluvčího, který ovšem na všechno říká "off record" - mimo záznam. "Jinak to nejde, sorry." Bydlí nedaleko, takže funkce týmu je mu prý ze srdce vlastní.

Doprovázíme je narvanými ulicemi. Na lavičce sedí cizinci s pivem, tým je upozorňuje, že se to tady nesmí, trvá to tři vteřiny a jdou dál. Bez konfliktu. Na namakané chlápky často někdo sprostě pořvává, provokuje: "He, antikonfliktní team, čur...," zdraví jeden z hrdinných kolemjdoucích a směje se vlastnímu vtipu. Přecházejí to bez reakce.

Před Lokálem stojí asi třicet lidí, všichni s pivem v ruce, ale relativně potichu, černá parta jde nenuceně dál. Alkohol v tomto případě nevadí, hlavně, že je klid. "Skvěle vyhodnocená situace, chlapi, paráda. Byli v klidu, neřvali, zásah nebyl potřeba," přihřívá si koordinátor politickou polívčičku a mně jich začíná být upřímně líto. V jejich pozici bych vydržel dvacet minut, než bych nějakého opilého provokujícího chytráka sestřelil.

Ano, antikonflikti, ale probouzejí konflikty... Zatím verbální. Za další minutu do nich ryje dvoumetrový plešoun a potom zase hlouček nadraných koček. Vysmívají se jim, urážejí je. Ani v jednom případě žádná reakce. Dost možná proto, že měli za zadkem novináře...

Jenže je asi jenom otázka času, než se do nějakého většího konfliktu dostanou. Stačí parta deseti ožralých a stejně namakaných týpků, co si bude chtít dokázat svoji velikost. V tu chvíli by funkci samozřejmě lépe plnila policie, která stejně všude kolem je. Proč to tedy vůbec dělají? Proč chodí sem a tam, pozorují se navzájem a nechávají si nadávat? Mají nulové pravomoci a nemůžou o nic víc než my všichni.