Neurolog Radil: Stál jsem tváří v tvář Mengelemu

"Nástup fašismu je možný kdykoli," říká Tomáš Radil, přední český neurolog, který ve třinácti letech stanul tváří v tvář doktoru Mengelemu, přežil Osvětim i břišní tyfus. Ze zkušeností z koncentráku čerpá dodnes - při výzkumu agrese a kolektivní nenávisti, jež je podle něho v každé době stejná.

Co je to nenávist?

Nenávist není jen přechodný kolaps morálky. Jde o mozkový mechanismus, který máme zakódovaný miliony let. Ať chceme, nebo nechceme, jedinci spolu od počátku věků soutěží - o samice, o postavení, o potravu. A tyto zákonitosti jsou podstatné i pro pochopení fašismu a nacismu. V mase se agresivita posouvá na vyšší úroveň. Když například řeční Hitler k tisícihlavému sjezdu v Norimberku, může posluchače proměnit v primitivní stádo. Různorodost zmizí a všichni se vyrovnají na nejnižší úrovni, nehledě na intelekt. Chytří i hloupí jsou na stejné lodi. Být součástí masy je obvykle příjemný pocit, jde o jakousi odměnu pro každého jednotlivce, který se přidá.

Povoláním jste neurolog a psycholog. Přivedla vás ke studiu nenávisti a lidského mozku zkušenost z koncentračního tábora?

Snažil jsem se agresivitu a násilí pochopit a analyzovat už v Osvětimi, aniž bych tehdy tušil, zda na takové zaměření vůbec existuje obor. Posléze jsem šel na medicínu a věnoval se analýze lidského mozku jako vedoucí laboratoře na Akademii věd. Dnes ve svém věku už nemohu dělat laboratorní práci a provádět experimenty. Mohu však stále psát o tom, jak v extrémní situaci funguje několik mozků dohromady, jak spolu lidé komunikují nebo jak spolu bojují. Je to pro mě vlastně jeden ze způsobů, jak se s holokaustem vyrovnat. Dokončil jsem text s názvem Holokaust a Evropa 70 let poté - zkoumám v něm sociálně psychologické mechanismy holokaustu.

V memoárové knize Ve čtrnácti sám v Osvětimi si často kladete otázku, jak je možné, že agresivní menšina dokáže ovládnout většinu. Stejně jako když si nacisté podmanili Maďarsko, kde jste vyrůstal. Jak je možné, že je to tak snadné?

Maďaři nebyli nadšení spojenci Němců, ale většina lidí se rozhodla nic neriskovat. Když z Maďarska vysídlovali Židy, nikdo neoponoval. Netvrdím, že s tím všichni souhlasili, ale nahlas se proti tomu nikdo nepostavil. Když nás hnali po ulici, lidi se schovávali a nikdo na naši obranu nevystoupil. Většina přihlížela páchání zločinu a snažila se chránit svou kůži. Všichni jsme konec konců byli v situaci, která pro nás byla nová, nevěděli jsme, jak se máme chovat.

Do Osvětimi jste odjel ve třinácti letech. Cítil jste se stále jako dítě?

V dnešní společnosti mládež dlouho vzděláváme a držíme ji na úrovni nedospělých lidí. V Osvětimi jsem však dospěl rychle. Šlo o přežití a bylo nutné se adaptovat. Při vstupní selekci, když nás vyhnali z vagonů, jsme jeden po druhém předstupovali před doktora Mengeleho, který se ptal, kolik nám je let. Odpověděl jsem intuitivně, že je mi šestnáct a jsem zámečnický učeň, i když jsem ve skutečnosti byl gymnazista. Už tehdy mě napadlo, že spíše než třináctiletého intelektuála nechají žít někoho, kdo je starší a umí praktické řemeslo. A skutečně jsem si tímto rozhodnutím zachránil život.

* Jak vypadala Osvětim?

* Jaký byl návrat do rodného města?

* Co říká na situaci v dnešní Evropě?

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN. VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 26. ZÁŘÍ 2016.