Desítky policistů celé pondělí pátraly po dvou pohřešovaných dívkách z Prahy. Příběh měl šťastný konec, dívky se podařilo najít v jeskyni u Mnichova Hradiště. Proč ale čtrnáctiletá Adéla Uhlířová a o tři roky mladší Marie Sémová utekly z domu? Nejen o tom promluvila matka starší z dívek v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Pohřešované dívky nalezli policisté v jedné z jeskyní v parku v Mnichově Hradišti. Obě byly v pořádku. Sestřenice se v neděli odpoledne vydaly na procházku a ve stanovený čas se nevrátily ani o sobě nepodaly žádnou zprávu. Jejich mobilní telefony byly od půl sedmé večer vypnuté. Rodina je nejprve hledala sama, kolem půl jedenácté večer pak vše nahlásila na místním policejním oddělení.
Paní Uhlířová, co jste prožívala, když Adéla nepřišla domů včas?
Bylo to hrozný. Nevěděli jsme, co se děje, kde jsou. Dcera měla přijít domů v půl sedmé. Když už bylo osm hodin a holka nikde, manžel, který mezitím chodil čekat na autobusovou zastávku, volal policii, aby to nahlásil. Zkoušeli jsme obvolávat známé, ale vlastně o nich nikdo nevěděl. Obě holky měly - tedy nejdříve Adélka - vypnutý telefon. Pak jsme se dozvěděli, že zmizela i Maruška, která měla také vypnutý telefon. Z toho jsme usoudili, že jsou určitě spolu.
Měla jste pocit, že dcera má problémy? Nebo jste tušila, co se stane?
Ono to bylo těžší. Mlátí s ní puberta, hodně. Občas s ní zažíváme takové ty extrémy, třeba co se týká školy. Začala chodit s klukem, začala propadat, prostě takové výkyvy. Pak asi měla pocit, že jí křivdíme, když jsme chtěli, aby se učila, protože teď už je v deváté třídě, kde se bude rozhodovat, do jaké školy pak nastoupí. Určitě pro ni chceme, aby něco vystudovala, aby se měla v životě dobře. Proto jsme chtěli, aby se učila, aby trochu omezila chození ven a věnovala nejvíc času škole. Doma se moc nepředře, většinou tady všechno dělám já. Má ještě dva mladší sourozence, takže ono je pořád co dělat. Asi si myslela, že jí ubližujeme, nevím...
Vy jste s ní poté, co se vrátila domů, nemluvila?
Mluvila jsem s ní. Ptala jsem se, kdo na to přišel. Obě tvrdí, že se shodly, že jsou na tom stejně. Tak jsme se jí pořád ptali proč, ale to ona neví. Neví to ani jedna. I u té Marušky je to takový zajímavý, její maminka je rozvedená a Maruška si asi moc nerozumí s jejím novým přítelem. Tak si daly dohromady ty své problémy, které pro ně jsou asi důležité a o kterých si myslí, že je teď trápí, a chtěly to vyřešit takhle.
Ona vám tedy nevysvětlila, proč utekla? Neříkala, co měly dál v plánu?
Ne. Teď mi Adélka říkala, že jak byly v té jeskyni v Hradišti, tak prý pak nějakému klukovi povídaly, že večer z jeskyně odejdou a pojedou někam na Klášter do nějakého baráku a tam že budou. Ale pak jsem si říkala, že když to vědělo víc lidí, protože tam s nimi byla větší skupinka kluků, tak určitě musely tušit, že někdo z nich to řekne doma. Říkala jsem Adélce, že jí muselo být jasné, že se to v okolí dozvědí. Buď se to donese k babičce, která v Hradišti bydlí, nebo na policii... Věděl to každý, že se po nich pátrá. Adélce jsem tedy říkala, že určitě chtěly, aby je našli, protože jinak by v té jeskyni nezůstaly dlouho. Jeskyně je navíc známá tím, že se tam scházejí různé party a chodí tam kluci a holky z okolí. Ona mi na to jen přikývla. - Myslím si, že chtěly, aby je našli. Obě byly špinavé, promrzlé, hladové. Naposledy jedly vlastně v neděli večer.
Paní Sémová mi říkala, že v Mnichově Hradišti se chytily nějaké party mladíků tmavší pleti, asi Romů. Vy jste proti tomu něco měli?
Ano, to je pravda, měli, protože Maruška tíhne k téhle menšině. Vlastně pak k nim s sebou brala i Adélku. Nám se to nelíbilo. Neříkám, že všichni jsou špatní, ale ony od nich nic dobrého nepochytily. Třeba Áďa pak kouřila, Maruška vlastně taky. Je jí jedenáct, řekněte mi, jak může jedenáctileté dítě kouřit...
Ony kouřily? Vy jste je přistihla, nebo vám to pak řekly?
Mně to pak říkala Adélčina mladší sestra, moje mladší dcera. U Adélky už jsme předtím i našli cigarety. Je to sice už delší dobu,ale ... Říkala jsem jí, Áďo, já proti nim nic nemám, ale nelíbí se mi to. Obě to jsou šikovné, chytré a hezké holky, tak nevím, proč by měly jít dolů. Měly by jít vždycky za lepším, ne někam dolů. Proto i manžel chtěl, nebo oba jsme chtěli, aby holky omezily styk mezi sebou. To byla vlastně další možná příčina - asi si myslely, že se nemůžou stýkat, tak utekly.
Vy jste je chtěli rozdělit?
No, měly omezené styky. Manžel si to prostě nepřál, aby se vídaly. My jsme se na tom dohodli, že to nechceme, ale holky se stejně stýkaly za našimi zády a my jsme to věděli. Ale Adélka aspoň chodila domů včas, když jsme řekli dobu, tak přišla. Manžel na to tedy neřekl ani slovo. Ve škole teď taky měla hezké známky, zlepšila se, tak jsme si řekli, že zatím je všechno v pořádku, a nechali jsme je být. Ale netušili jsme, čím to celé vyústí.
Jak teď chcete situaci řešit? Navštívíte psychologa, nebo si s dcerou promluvíte sami? Nebo plánujete jako Maruščina maminka přísnější režim?
Řekli jsme si, že vycházky omezí stoprocentně. Teď bude jen cesta do školy, ze školy a domů. Adélka teď bude končit devítku, tak musí zabrat. Psycholog nás čeká asi na policii. Předpokládám, že tam s ním budeme mluvit. Pokud nám pak doporučí nějaká sezení, tak budeme chodit. Na škodu to určitě nebude.
Podle názoru psychologa Karla Humhala značí útěk dětí větší problémy v rodině. Ono se to asi špatně říká, ale nepociťujete nějaký důvod, proč by Adélka mohla chtít utéct?
Ne, to vůbec ne. My jsme o tom diskutovali a říkala jsem manželovi, že děti občas utíkají, když se rodiče rozvádějí nebo když se rodiče doma mlátí, ale my ne. Už proto jsme to nepochopili. Máme normální rodinu. Jistěže se občas s manželem pohádáme, vyměníme si názory, ale to je všude. Máme normální fungující rodinu. Máme tři děti, chodí do školy, učíme se s nimi. Není u nás žádný extrém. Nic. Nebudu nic tajit, kdybychom měli nějaké problémy, tak nemá smysl o nich mlčet. Nebudu chtít, aby se to nevyřešilo. Každý chce pro své dítě to nejlepší. Ale opravdu se doma neděje nic tak hrozného, aby utekly.
Možná to je tím, že jsou tři, tak se musím každému věnovat zvlášť a občas se Áďa mohla cítit odstrčená. Nevím. Funguju tady vlastně jenom já. Manžel má tři práce, odchází ráno a vrací se třeba i v devět v deset večer, je unavený, Adélce možná chybí, že s ní nemá čas mluvit... Když se toho dítěti navrší víc a neví už, jak to řešit, tak to třeba vyřeší takhle.
