Padák a samopal kdysi vyměnil za studium teologie, čtyřiadvacet let se jako kaplan staral o vězně ve Valdicích. S některými z nich je prý dodnes kamarád. "Díkybohu za ně. Trest delší než sedm let ale už nenávratně destruuje osobnost," říká husitský farář Aleš Jaluška.
Stačila prý jediná věta v rádiu, která na Vánoce roku 1989 oznamovala vzpouru vězňů ve valdické věznici. Aleš Jaluška hned věděl, že je to zpráva přímo pro něj. Do Valdic vyrazil a jako kaplan tam pak strávil přes dvě desítky let.
Lidé za vámi chodí vyzpovídat se, ve valdické věznici jste léta naslouchal odsouzeným. Nechci po vás, abyste vyzradil zpovědní tajemství. Co obecně ale nejvíc trápí lidi na svobodě a ty za mřížemi?
Vězeň má, pokud nepočítám ty doživotně odsouzené, na rozdíl od nás venku zlomovou existenci. Ví, že přijde den D, kdy bude propuštěný a všechno bude úplně jiné, než právě je. A často si mylně myslí, že plynule naváže tam, kde skončil před svým zatčením a uvězněním. My na svobodě máme spíš kontinuální budoucnost. Vězni navíc nemají existenční problém. Mají jídlo, střechu nad hlavou, neřeší nájem, oblečení. Většinu lidí před katrem i za ním ale jedno spojuje: sobeckost a sebestřednost. Prvoplánovitě, ziskuchtivě účelové jednání. To je podle mě největší problém, který je nám všem společný.
Mnohým z vězňů jste po propuštění sám pomáhal, někteří prý dokonce přespávali u vás v Lomnici nad Popelkou na faře…
Mám tam v přízemí kostelnický byt, kompletně zařízenou garsonku, kde běžně přespávají návštěvy. První noc po propuštění z kriminálu u mě za ta léta spala určitě minimálně stovka z nich. Časem jsem si ale začal všímat jedné věci: bývalí vězni přicházeli, zda by raději nemohli spát ve spacáku na zemi u mě v ložnici. V té garsonce nemohli sami spát, protože byli z věznice zvyklí na společnost dalších devíti až jedenácti lidí, kteří se přes noc převalují, chrápou… To ticho pro ně najednou bylo nesnesitelné.
Jak dlouho takovým lidem trvá, než si na krásy, ale i problémy, svobody zvyknou a začnou normálně žít?
Podle mě pět let. První dva roky je člověk strašně ostražitý, hlídá se. Pak dojde k přesvědčení, že má už vše zmáknuté a dostane se do stavu puberty. Všechno má na háku, všechno zvládne. V tomto období je další průšvih na dosah. Dospělost podle mé zkušenosti přichází až po pěti letech. Když do té doby nic nevyvede, je velká šance, že se definitivně napraví. Se dvaceti lidmi, kteří těch pět let zvládli a stali se dospěle svobodnými lidmi, se pravidelně stýkám. Díkybohu za ně. Trest delší než sedm let ale už nenávratně destruuje osobnost.
Sedí s vámi propuštění vězni třeba také u štědrovečerní večeře?
To se ještě nikdy nestalo, ale hlavně kvůli tomu, že během Vánoc u nás nikdo z nich zatím nepobýval. Prostě to tak časově vyšlo. Osobně bych v tom ale žádný problém neviděl a jsem si jistý, že by to nevadilo ani rodině, která mě v tomto ohledu vždy velmi podporovala.
Říkal jste, že vězni neznají samotu. Zároveň ale žijí v hodně monotónním prostředí. Liší se ve vězeňském kalendáři od zbytku roku období Vánoc?
Liší, na Vánoce je vždycky malér velmi blízko. Na lidi tam všechno víc dolehne. Jinak ale vězni dost často ztrácejí pojem o čase. Nezajímá je, co je za měsíc, natož pak přesné datum. Co bylo k snídani? Párky? Tak je sobota.
Projeví se přesto nějak vánoční svátky na vězeňském režimu?
Všichni dostanou lepší jídlo. Ti, kteří nikoho nemají, jej pak často vymění za cigarety nebo kafe.
* Proč kdysi odešel od parašutistů a rozhodl se studovat teologii?
* Jaké je manželství se ženou, která dělá farářku u jiné církve?
* Co mu vadí na Himálajích, do kterých se sám celkem čtyřikrát vypravil?
* Jak vnímají jeho nejbližší snahu pomáhat propuštěným vězňům?
* Proč slouží na Štědrý den bohoslužbu za zesnulé horolezce?
* Za jakých okolností by schvaloval trest smrti?
ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY ČTĚTE VE SVÁTEČNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
