Před padesátým výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy s články na toto téma přišel také tisk v Británii a Irsku. Komentáře deníků Independent a Irish Examiner připomínají specifický charakter reformního hnutí roku 1968 a jeho dopad na kroky pozdějšího vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova. The Guardian zkoumal odraz srpnové invaze ve vnímaní Ruska v dnešním Česku.
Podle zpravodaje Shauna Walkera Čechy rozděluje debata o tom, zda dnes Rusko představuje strategickou hrozbu, nebo by politici měli usilovat o zlepšení vzájemných vztahů i přes sankce ze strany Evropské unie. Zejména u starších obyvatel se hněv vyvolaný kroky Sovětského svazu v roce 1968 přenáší i na současné Rusko a jeho populaci.
"Stěžují si mi, že Rusové jsou tady zase," řekla The Guardian Dana Kyndrová, kurátorka výstavy fotografií ve Staroměstské radnici o 50 let starých událostech. Takto prý řada starších lidí vnímá tisíce ruských turistů v Praze nebo desetitisíce Rusů, kteří v ČR pobývají dlouhodobě.
Pro mnohé Čechy je ale podle The Guardian Rusko nepříliš důležité, protože na rozdíl od Polska nebo pobaltských států nebyly dějiny českých zemí s těmi ruskými propojené po staletí. "Nemusí to být hluboce zakořeněná nedůvěra k Rusku, nýbrž spíše nedávné kroky Kremlu, co je za protiruskou politickou náladou," napsal deník.
Anexi Krymu připomíná také deník Independent jako důkaz toho, že konec komunismu a Varšavské smlouvy se nerovná ústupu militarismu. V souvislosti s významem pražského jara a následné vojenské intervence zmiňuje deník slova spisovatele Ivana Klímy, podle nějž je nejvýznamnějším odkazem roku 1968 opožděný, ale definitivní rozpad mezinárodního komunistického hnutí se všemi pozitivy i negativy.
"Možná klíčem k porozumění Československu v roce 1968 je to, že na rozdíl od podobných protirežimních revolt, ať už v komunistické Evropě nebo jinde, nebylo pražské jaro pouze hnutím liberálů, studentů a politických intelektuálů bojujících proti konzervativnímu zřízení. Mělo širší podporu napříč generacemi, která pramenila ze silné tradice demokracie rozvíjené v Československu v meziválečné době," píše Independent. Nemělo by se prý zapomínat ani na to, že reformy pražského jara realizovali "vášniví komunisté".
I z těchto důvodů byly reformní snahy v Československu v konečném důsledku významnější než například studenty vedené nepokoje, které na jaře 1968 zachvátily Francii, napsal v deníku Irish Examiner irský historik Geoffrey Roberts. Události v Československu podle něj formovaly reformní politiku Gorbačova z druhé poloviny 80. let.
"Fenomén Gorbačov měl své kořeny v pražském jaru a v hnutí za demokratický komunismus. Bez příkladu reformních komunistů, jakým byl (Alexander) Dubček (od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník ÚV KSČ), není jisté, že by se Gorbačov pokusil o tak radikální změny v Sovětském svazu," míní Roberts.
Profesor University College Cork ve svém textu připomíná, že Gorbačov se během studií práva na Lomonosovově univerzitě v Moskvě přátelil také se Zdeňkem Mlynářem, který se poté stal jedním z lídrů pražského jara. "Gorbačov sdílel Mlynářovu a Dubčekovu vizi socialismu s lidskou tváří," napsal Roberts.
Autoritářský socialismus nakonec nenahradila socialistická demokracie ale "nespoutaný liberální kapitalismus západního střihu". Idealismus a optimismus pražského jara jsou podle Robertse ztracenými ideály minulého století, které však zůstávají daleko lepší, než mnoho alternativ v současné politické nabídce.
